Černí lidé
Rád jezdím autem za tmy. Brzo ráno, nebo večer, nebo v noci. Aut je minimum, lidé řídí obezřetněji — až tedy na výjimky, jako byl ten udata, který tuhle v mlze jak mlíko vyrazil neohroženě bez rozsvícených světel. Ale tento zápisek není o řidičích; o těch až někdy jindy.
Tento zápisek je o chodcích.
Nevím, jestli si toho všímáte taky, nebo jestli to vidím proto, že jsem na to zaměřený, ale během svých cest po Praze jsem zjistil, že místní obyvatelé jsou černí lidé.
Ne, nemyslím takto černí. Myslím takto:
Černé, nebo hodně tmavé bundy, černé kalhoty, černé boty, na hlavě černá čepice, když už, černý batoh na zádech, když modré rifle, tak tmavě modré… Národ nindžů!
Jedete v šest ráno, tma jak v pytli, a na poslední chvíli si všimnete, že na chodníku stojí člověk a hodlá přecházet. Dokonale splývá s tmavým pozadím. Kdyby tam kradl, nemohl by být nenápadnější. Ale on tam nekrade, on tam hodlá přecházet silnici…
Hele, já chápu, že když někdo musí dobíhat tramvaj v šest ráno, tak že si v pět třicet u šatníku neřekne “Jéé, dneska je skvělý den, obleču se jako gigolo z výletního parníku,” tomu rozumím. Ale fakt úplně všechno tmavé? Chápu i praktičnost — sám jsem dlouhá léta nosil černé rifle a černé triko, ale nelezl jsem s tím ven za tmy.
A do toho to sype BESIP: Oblečte svoje děti do reflexních materiálů! Má pravdu, předsedo! A je vidět, že si jeho slova berou rodiče k srdci. Děti bývají oblečené většinou do světlých věcí, a svědomitější i nášivky použijí. Děti ano. Ale dospělí? Škoda mluvit.
Hej, máte snad dojem, že si vás někdo na ulici v šest ráno splete s popelářem, když budete mít třeba, co já vím, bundu s reflexním pruhem? Zatkne vás snad módní policie za to, když si dáte na svou černou aktovku reflexní nálepku?
Mojí nejoblíbenější pasáží jsou místa, kde je normální silnice, nic moc osvětlení a autobusová zastávka. Z autobusu se vyhrne dav lidí v černém a vrhne se do vozovky, protože všichni nutně potřebují přejít. Když jedete v protisměru, vidíte světla od autobusu, a můžete vzít jed na to, že za ním, tedy v místě, kde nevidíte ale lautr nic, vykoukne zmatená bába, vleze ještě metr a půl do vašeho pruhu, aby jó dobře viděla, a pokud nejste znalí místních poměrů, tak si ji všimnete až ve chvíli, kdy minete autobus a rozkoukáte se. Jenže ona spoléhá na to, že ji přece necháte přejít, protože ona je chodec.
To trochu souvisí s dojmem některých lidí, že jakmile už stojí ve vozovce, tak mají +30 bodů na nesmrtelnost a dočasné osvobození od fyzikálních zákonů, protože přeci “chodci mají přednost!”
Mají!
A řidiči je rádi pustí (tedy aspoň v Praze).
Ale musí být vidět!
O lidech, kteří si myslí, že když oni vidí řidiče, tak řidič vidí je — takový obrácený pštrosí princip — ještě někdy něco napíšu.
Kolega Horn kdysi nosil zářivě žluté kalhoty. Toho bych si všimnul za tmy na sto metrů. Nebo kdyby měl bílou bundu. Nebo oranžovou. Nebo zářivě žlutou, svítivě zelenou, modrozelenou. Prostě něco jasného, zářivého nebo blýskavého. Nebo kdyby měl svítivě růžové boa, žluté šaty, zlatou třpytivou kabelku a lodičky s flitry. To bych možná i zastavil.
Vidíte? Je vidět! (Fotka je samozřejmě ilustrační, kolega Horn má ve skutečnosti krátké vlasy.)
Cizinci někdy popisují Českou republiku jako zemi, kde žijí takoví podmračení zasmušilí lidé v tmavém šedém prostředí… Něco na tom možná bude, ostatně už jsem o tom psal před časem na iHNedu (odemčený text). A pokud to tak je, tak se není čemu divit, že si do tmy a šera bereme tmavé šeré oblečení a žijeme šerý život (neplést, prosím, s Šerými zjevy!)
Napsal bych, že by bylo fajn koupit si barevné oblečení, nejen na ranní a večerní cesty ven, ale to bych se za A opakoval, a za B — kdo stojí o nevyžádané rady?!
Tak hezké šeré svátky!
