Ráno jsem na Twitteru narazil na takový příběh jedné paní…

Aktualizace: původní tweet zmizel, zde je screenshot

Pročítal jsem si tak ty reakce a říkal jsem si “nojo, chudák paní narazila na burana jak vrata”, jenže pak moji pozornost zaujala jedna odpověď, která mě donutila na chvíli přemýšlet o něčem jiném. Totiž o tom, jak lidi často něco očekávají, a pak jsou spokojení, protože to taky dostali, a že to funguje i pro negativní věci (čekám, že se na úřadě budou chovat hnusně, tak tam s tímhle nastavením jdu, a ve výsledku se opravdu chovají hnusně).

Říká se tomu “sebenaplňující proroctví”, psychologie to moc pěkně popisuje — pán, co se odstěhuje z Brna do Prahy, ačkoli celý život nemá rád “pražáky”, vidí na nich jen to špatné a idealizuje si krajany, bude v Praze zažívat o něco nepříjemnější situace než někdo, kdo toto v sobě nemá.

Je to logické: jeho očekáváním je, že se k němu budou chovat hnusně, a tak je ochotný vidět hnusné chování za prvním náznakem neochoty nebo neporozumění. Okamžitě to vyhodnotí stylem “nojo, co jiného čekat — v Praze?!” a začne se chovat jako člověk, který reaguje na reálné hnusné chování: taky hnusně. A pak už to jede po šikmé ploše, pán si potvrdí stereotyp a může pak psát po internetech o “standardech”.

A tak jsem si nad tím přemýšlel a najednou mi došlo, že v tom je celý problém. Vysvětluje to i příhodu, co popisovala paní: vy něco očekáváte, a realitu pak neporovnáváte s aktuální situací, ale se svým očekáváním!

Photo by Alex Iby on Unsplash

Aniž bych se chtěl onoho člověka z historky jakkoli zastávat: pojďme se na situaci podívat z jeho pohledu. Jak celý dialog pravděpodobně vnímal? Čistě pro ilustraci, neříkám, že to tak bylo právě v konkrétním případě.

Zaprvé: byl vyrušen z něčeho, co dělal, takže měl sníženou pozornost.

Zadruhé: paní popsala problém, ze kterého vyčnívala otázka “Není tu výtah?” Zcela vážně — já být v téhle situaci, tak slyším Dobrý den, blabla, manžel, batůžek, blabla, dvě patra schodů, blabla nemáte výtah? Situaci čtu jako “Paní se ptá, jestli nemáme výtah.”

Logicky tedy řeknu “Nemáme”, protože to byla poslední otázka a já jí, pochopitelně, věnoval největší pozornost. V hlavě se to zatím nijak nespojuje s nějakým manželem a batůžkem. Proč by mělo?

Zatřetí: Informace “Já jsem tu s kočárkem a nedostanu se tam” je v tu chvíli spíš matoucí. Jak to souvisí s manželem, batohem a výtahem? Dejte mi pár chvil na rozmyšlenou! Teď fakt nevím. Paní si stěžuje, že tu není výtah a že je tu s kočárkem? A proč mi to říká?

To, že byl dotyčný člověk zmatený, potvrzuje i klíčová replika: “A co po mně chcete?

Dialog asi nějak pokračoval, nevím, teď bych jen spekuloval, ale nedopadlo to dobře, takže paní asi narazila na blba, nebo špatně vysvětlila, nebo cokoli. Neznám detaily, nebyl jsem tam, konkrétní případ nechci řešit, vzal jsem ho jen jako ilustraci jednoho rozšířeného omylu.

Photo by LinkedIn Sales Navigator on Unsplash

Totiž: Lidská komunikace je asymetrická. Lidově se tomu říká do hlavy si nevidíme. Ten, kdo něco říká, musí počítat s tím, že ten, komu to říká, má v hlavě úplně jiný setup, jiné nastavení, takže nemusí pochopit, oč jde.

Klasické příklady najdete v párové komunikaci s pertnerkou či partnerem. Vy přemýšlíte nad zkrášlením balkonu a nad návštěvou Hornbachu, a pak partnerovi řeknete: “Poslouchej, koupíme ty truhlíky větší, to bude asi lepší, protože když pak přijde vítr, tak budou stabilnější než ty, co jsme viděli v OBI. Ty menší jsou skladnější, ale zajedem do Hornbachu a já si tam koupím i ty háčky. Jaké háčky potřebujeme? Můžeš to změřit a pak tam zajet?

A partner, který si třeba zrovna četl o opatřeních proti koronaviru nebo přemýšlel nad šachovou koncovkou, jen rozpačitě mrká a říká: “Počkej, počkej, pomalu — jaký háčky, jaký truhlíky, jaký OBI, co změřit, kam zajet?!

No jasně, nechápavej chlap, jéžišmarjá, dyť ti to říkám, to jsi tupej, chachacha vtipná historka— ale ve skutečnosti ten člověk neměl šanci pochopit, co se po něm chce, protože nesledoval myšlenky své partnerky před tím, než začala mluvit. No, ani nemohl.

Jediné období, kdy si partneři čtou myšlenky, jsou první dva měsíce chození, kdy s úžasem zjišťují, že oba myslí na stejné věci ve stejný čas. Užijte si to, je to naposledy, už se to nikdy nestane. Věda to dokázala, když zjistila, že za to může chemie. Ano, chemie. Tatáž chemie, co je v lécích, v jídle, v očkování a v chemtrails!

Photo by Chromatograph on Unsplash

Zkrátka myslete na to, že když na někoho zničeho nic vychrlíte své úvahy a pak mu položíte otázku, tak nemá šanci vědět, na co se ho ptáte. Jo, kdyby to bylo v rámci nějaké debaty o tématu, tak je pravděpodobné, že se chytne, ale když je to úplně nesouvisející, tak potřebuje čas na orientaci.

To je jako když pracujete a zazvoní vám telefon. Vy ho zvednete, v hlavě jste ještě nastaveni na svou práci, a z telefonu se ozve nějaký marketingový opruz a něco vám nabízí, nebo se třeba ptá někdo z jiného oddělení na něco, co jste řešili před měsícem. Jste v naprosté a totální nevýhodě: vy přemýšlíte nad něčím úplně jiným a potřebujete nějaký čas, abyste se zorientovali, zatímco volající volá a má v hlavě připravené to, o čem chce mluvit. Vy nechápete, co chce, volající nechápe, co nechápete, když mluví přeci jasně!

A tak jsem se vrátil k paní z výše sdíleného příběhu a napsal jsem, že doufám, že její odpověď na otázku “co po mně chcete?” byla “Chci vás poprosit, jestli byste byl tak hodný a ten batoh mi hodil nebo přinesl. Došla bych si pro něj sama, ale nemůžu tu nechat kočárek s děckem. Můžete? Moc děkuju…”

Věřím, že ve čtyřech případech z pěti by to zabralo. Proč si to myslím?

Photo by Humphrey Muleba on Unsplash

Dva případy budou takové výše popsané: myslím na něco jiného, nespíná mi na první dobrou význam řetězce výtah — není — ženská — kočár — batoh, vlastně fakt nevím v první sekundě, co chce… Takovému člověku stačí říct, co po něm chcete, on si řekne “a jo, to mi nedošlo”, a vyhoví.

Vážně, je to tak. Člověk s kočárkem každou minutu vnímá to, že veze kočárek a že musí řešit nějaké nestandardní situace, zatímco kdokoli bez kočárku potřebuje aspoň pár vteřin na to, aby mu došlo, kde je problém. A nejhorší, co můžete udělat, je neříct nic a jen se tvářit stylem “to jako fakt nikdo nechápete moji potřebu?”

Další dva případy budou takové, kdy si ten člověk řekne “Jéžišmarjá, otrava otravná…”, ale pak se kousne, uvědomí si třeba, že i ta jeho vozila kočárek, a tak pomůže, protože na přímou prosbu o pomoc se těžko říká “naser si…” To by musel být ten člověk opravdu kokot.

A to je právě ten pátý případ. “Co je mi do vašeho báglu, nejsem placenej za to, abych někomu něco nosil, nazdar!” True dickhead…

Podle dalších tweetů paní usuzuju, že o pomoc požádala a byla odmítnuta, takže asi narazila na opravdového exempláře. To mě mrzí. Ale jak jsem psal — příhoda je pro mne jen odrazový můstek k dalším úvahám.

Obloukem se vrátím na začátek: když budete očekávat, že na druhé straně linky je ten pátý případ, tak si vyložíte i případné čtyři předchozí reakce jako “nakvašeného burana”, a ani se neobtěžujete cokoli vysvětlit, jen si potvrdíte svá očekávání.

Jestli z toho můžu něco vydestilovat, tak prosté ponaučení: nespoléhejte na to, že ostatní lidé chodí ve vašich botách a pochopí na první dobrou, v čem máte problém a s čím by vám mohli pomoci.

Photo by Lee Myungseong on Unsplash

Když budete sedět u stolu nad málo slanou polévkou, tak prostá žádost ke spolustolovníkovi “podal bys mi, prosím, sůl?” je jasná a efektivní. Rozhodně efektivnější než oznámení “připadá mi to málo slané” — ou kej, a co já s tím, že?

A pokud očekáváte, že vaši spolustolovníci jsou nepříjemní kreténi, tak se pro sůl natáhnete sami a přitom nasraně houknete: “no, i pro tu sůl se musím natáhnout sám, tu mi tu asi taky nikdo nepodá, co?”

Všímáte si, jak svým chováním a nastavením ovlivňujete, v jakém světě vy konkrétně žijete?

Asi stopadesátý zápisník…

Asi stopadesátý zápisník…