Čtení cizích předsevzetí vám může poškodit zdraví!
“Měla bych víc číst…” povídala tuhle jedna paní. “A měla bych víc chodit na procházky…”
Možná jsem natvrdlý, a tak jsem se zeptal: “A proč? Cítíš nedostatek čtení a procházení?”
“No… to ani ne, ale měla bych víc!” — “Proč?” — “Tak. Měla bych víc číst!”
Nedostal jsem z ní důvod, proč si to myslí, ani jestli chce víc číst. “Nechci, já mám spoustu práce, ale musím se donutit! Budu víc číst!”
Ne, nebyla to nějaká Marjána, pro kterou je vrcholem literatury povídka v ženském časopise. Četla dost, v každé volné chvíli, ale měla dojem, až neurotickou obsesi z pocitu, že čte málo hodnotně. Že sice čte Respekt, Reportéra, zpravodajství, odbornou literaturu, romány i povídky, ale že to je málo — jak to jen říct? — málo správné. Že když si čte jen tak hala bala v křesle, že to je špatné, protože by měla číst s kávou, zákuskem a levandulovým chrastím…
Trochu jsem pátral po tom, co za jejím komplexem čtenářské méněcennosti stojí, a víte, na co jsem přišel?
Jste to vy!
Teda asi ne konkrétně vy, ale zkrátka lidé, které potkává. Lidé, kteří neustále sdílejí na instáči náladové fotky s knihou a s komentářem, jak si konečně v té dnešní době našli chvíli na hygge spočinutí s dobrou knihou. A k tomu neváhají v mezidobí publikovat svá rozhodnutí, přesvědčení a motivační citáty a desatera a patera. “Každý den, kdys nepřečetl knihu, je ztracený!” Nebo: “V novém roce budu neustále nosit při sobě knihu, vypnu si mobil a budu denně nerušeně číst.”
Víte, to je všechno samozřejmě v pořádku. Je naprosto v pořádku číst, věnovat se sobě nebo vypínat mobilní telefon. Dělejte to, když to tak cítíte nebo když cítíte, že vám to pomůže. Však to nikomu z vás nevyčítám.
Dotyčná paní toto všechno čte, vnímá, a najednou získává pocit, že všichni, VŠICHNI kromě ní čtou, odpočívají a vedou úplně spokojený a vyrovnaný život. Logicky si tedy říká, že když ona toto nedělá, tak je špatná a vede špatný život!
Je to stejný princip, jaký třeba stojí za pocitem chudoby: máte dojem, že všichni okolo se mají líp. Stokrát si můžete říkat, že jste vlastně spokojení s životem, jaký vedete, ale pak denně čtete příspěvky jiných lidí, kteří vám ukazují, co je podle nich hodnotné žití, a vy podlehnete.
V devadesátých letech takovéhle neurózy šířily ženské časopisy. Když jste si jich přečetla deset, měla jste dojem, že jste naprostá lemra, protože:
- vás nezajímá, co dělají Beckhamovi,
- netušíte, jakých šest kroků k dokonalé pleti doporučují hollywoodské hvězdy
- nepletete vkusné domácí ozdoby
- nenakládáte ovoce
- nezkusila jste ještě tuhle dietu
Co na tom, že jste hubnout nepotřebovala (kdybych měl pětikorunu za každou schlank, co si myslí, že “by měla” zhubnout, koupím si zítra celý Agrofert!), co na tom, že jste zvládala domácnost a vaše pleť byla perfektní… Sama sobě jste nevěřila, a když to někde psali, tak jste to měla černé na bílém. (Vy cuchto!)
Muže teď necháme stranou, ti měli svoje vlastní neurózy a traumata z úplně jiných časopisů…
Zpátky k paní z úvodu: Byla v šíleném vleku pocitů, že by to či ono měla dělat, protože to je správně, a když to nedělá, tak že je špatná, málo uvědomělá, málo posh, málo správná, málo moderní a málo hodnotná.
Ve skutečnosti to jediné, co by měla dělat, bylo navštívit terapeuta a požádat o pomoc, protože potřebovala v první řadě najít svou skutečnou hodnotu. To bylo to, co jí doopravdy chybělo, překáželo a omezovalo. Sice dělá spoustu skvělých věcí, ale i když ji pochválíte, furt jí bliká v hlavě varovný modrý maják: “MĚLA BYCH VÍC ČÍST!”
MĚLA BYCH CHODIT NA DLOUHÉ PROCHÁZKY
MĚLA BYCH SI DOPŘÁVAT
Přitom objektivně není důvod. Není sedřená, má dobrou práci, bydlení zajištěné, žije docela pohodlný život, odpočívá, za zábavou chodí…
Jen je to takové nucené. Jde se projít do parku, užívá si slunce, ale když ji tam potkáte, tak vám řekne: “No, musela jsem se jít projít, musím využít toho, že svítí slunce…”
Kristova levá noho… Neurotický diktát: Teď se musím jít projít a musím se u toho cítit dobře, protože je správné se projít a měla bych to dělat.
Nemáte to taky? Neříkáte si podobné věci? Nečtete nějaké motivační obrázky od podobných neurotiků, posedlých pozorováním, měřením a hodnocením vlastních životů?
Zkuste sami sobě po každém “měl bych dělat to a to…” položit otázku “proč?” Zcela vážně. Trvejte na odpovědi a nenechte se sami sebou odbýt nějakým “no prostě se to má dělat”, “dělají to všichni”, “když to nedělám, jsem nemožný…” To jsou všechno kecy a zástupné důvody. Najděte si ten skutečný důvod: dělám to proto, abych…
A jestli vám to pomůže, tady to máte jako obrázek:
