Dějiny zbavené hovna
Pardon, útlocitný čtenáři, to já ne, to napsal Milan Kundera. Ve svém románu definoval kýč jako “svět zbavený hovna”.
Historický kýč pak — logicky — vzniká tak, že z historie odstraníme veškerou pestrost, včetně toho, ehm... Nemusíte si to složitě představovat; historický kýč totiž znáte. Vyrůstali jsme v něm, minimálně moje generace. Nevím, co se učí přesně dnes, ale nemám moc důvodů myslet si, že to je výrazně jiné.
Však víte, co myslím: dějiny plné ušlechtilých velkých postav, mužných mužů a mocných žen. Díváte se na dějepisné učivo a žasnete: taková spousta ryzí ušlechtilosti, nebo na druhé straně padoušského padoušství! Jako by v dějinách nebyli než lidé barvotiskově kontrastní.
A co teprv když přijde na národní hrdiny! V tom asi nejsme nijak výjimeční, tohle mají, předpokládám, všechny národy. Každý má nějakého hrdinu či hrdinku, reka udatného, ušlechtilého, obětavého, který od rána do večera rekuje, od večera do rána pečuje o zraněná zvířátka a vůbec nedělá nic než dobré skutky, až se cynický čtenář ptá: To se fakt takový hrdina nikdy nezachoval ani trochu — lidsky? Neprojevil slabůstku, libůstku, hněv, nebo se neopil…?
Takový Mistr Jan Hus příkladmo — asketický kazatel s ostře řezanou tváří, který vmetl zkorumpovanému Koncilu do tváře svou pravdu. Národovecká historiografie z něj udělala úplnou karikaturu a komunisti později naroubovali jeho příběh na svůj výklad třídních dějin (jo, a husiti s Žižkou jako předchůdci dělnického hnutí, na to nezapomínejme). Zikmund, liška ryšavá, strašila v učivu tak mocně, že tohoto posledního velkého císaře středověku dodneška většina národa vnímá jako křivého podrazáka…
Za mého mládí nás zase děsila druhá světová válka. Skončila osmadvacet let před mým narozením, ale byla přítomná pořád, a byla to pro nás doba naprosto černo-bílá (kterýžto vjem umocňovaly dokumenty v TV). Tady bylo zlo, a to bylo naprosto totálně zlé. Támhle bylo dobro, a to bylo šlechetné a ryzí. Nic mezi tím.
Pamatuju se, že jsem míval takový nepatřičný pocit, a trochu mi vydržel až do dospělosti. Dívám se na filmy z té doby, a jsem překvapený: “Jak to, že v nich svítí slunce? Jak to, že se lidé smějí a radují? To nevěděli, že byla válka?”
Jako dítě jsem to nechápal: vždyť válka byla naprosté a totální zlo, tak jak je možné, že se v té době vůbec někdo smál? Ze školního vyprávění jsem měl nevývratný dojem, že období let 1939 až 1945 bylo jedna velká temnota, prozařovaná jen záblesky výstřelů a výbuchy partyzánských náloží, doba, kdy se všichni tvářili zasmušile a úpěli pod tyranskou okupací, nebo tak něco… Dokonce i ten atentát na Heydricha jsem si představoval tak, že pršelo, byla tma, kdesi ze stínu nerozkvetlého stromu se náhle vynoří parašutista se samopalem…
Babička s dědou mi to líčili trochu jinak, ale historický kýč se mi tak zažral, že jsem spíš nedokázal pochopit, jak je to možné. Jak mohla babička za války vozit kočárek se sousedovic děckem, malým Radimem? Copak neúpěli? Nebála se vyjít na ulici?
Babiččino vyprávění, jak přes ulici bydlel pan doktor Uzel, měli malého chlapce Radima a ona, coby teenagerka, onoho Radima vozila v kočárku za války po Mělníce, se stala součástí rodinné mytologie — až do doby, než jsme zjistili, že si to pamatuje velmi dobře a dr. Uzel nám to potvrdil.
Až v dospělosti jsem se začal tohoto schematismu zbavovat. Hus nebyl štíhlý asketa ostře řezaných rysů, ale malý tlouštík. Žižka nebyl první vojevůdce prostého lidu proti zpupným pánům, žádný protoTrockij, co sestavil Rudou armádu. Za okupace se lidi taky smáli, rodili a byly krásné slunečné dny.
V knize Svůdný klam třetí říše popisuje autor Peter Reichel tu část, která mi dlouho nedávala smysl: proč se Němci nechali “zblbnout”? Na pindy typu “kapitalismus blablabla, odvěký německý imperialismus blabla” jsem nevěřil. Tak jak je to možné?
Podle Reichela se stal pohled na WWII klišoidní, vyprávěný jen jako dějiny bitev a “topografie teroru” (památníky obětem a sochy odbojářů). Pro německou společnost to byl po válce asi dobře uchopitelný způsob, jak se s minulostí vyrovnat. Ne pochopit — vyrovnat se s ní! K pochopení je potřeba od bitev a pomníků vyjít do jiných dějin, do “historie každodennosti”.
Reichel píše: “Němci ještě na konci 80. let nedokázali přijmout, že vše, co Hitler udělal, bylo neseno masou Němců.”
Vzpomněl jsem si na tu knihu během nedávného mediálního humbuku kolem Pullmanna. Jakkoli jeho vyjádření považuju za netaktické, hloupé a náserné, nemůžu se s klidným svědomím připojit k hlasům, které ho šmahem označují za — no za všechno to, zač ho označují. A jediný důvod, proč to nemůžu udělat, je právě ten moment “každodenní historie”.
Můžeme se dohadovat o tom, jestli Pullmann uchopil toto téma z pozice té či oné, můžeme polemizovat s tím, k čemu došel, jeho věty o “demokratických rysech politických procesů” jsou buď extrémně nešikovně formulované, nebo prostě prachpitomé, ale nelze z jedné vody odmítnout tvrzení, že totalitní režim v ČSSR fungoval, s Reichelem řečeno, “nesen masou Čechů a Slováků”.
Němcům to trvalo jak dlouho — padesát let? Zhruba tak nějak. Musíme si taky asi počkat.
Může mi v tomto konkrétním případě vadit, že téma každodennosti za normalizace uchopuje někdo, kdo o sobě tvrdí, že je post-marxista. Byl bych samozřejmě rád, kdyby to taky uchopil nějaký ne-ista. Ale nemělo by mi vadit, že to někdo dělá.
Čtyřicet let drželi bolšáni kyvadlo dějin vlevo, a vše vpravo bylo zlo. Když ho pustili, přehouplo se na druhou stranu. Logicky. Normalizační a totalitní Československo se stalo v obecném výkladu (jak v akademickém, to netuším) zemí, kde byla zlá nomenklatura, hrdinní disidenti, a mezi nima masa svedených, oklamaných lidí, kteří byli okovanou nomenklaturní botou a ocelovým pásem utlačeni do pozice obětí.
Chápu to, chápu, že společnost potřebovala dostat protijed; ostatně slovo “disident” slyšelo, předpokládám, tak devadesát procent lidí poprvé v listopadovém týdnu. V devadesátých letech se konečně odkrývaly všechny zrůdnosti celého socialistického bloku, to rozhodně nebyla doba na nějaké střízlivé zhodnocování a citlivé zasazování do kontextu.
Jenže už je jednadvacáté století. Opatrné relativizující hlasy zaznívaly už dřív, jen nebyly možná tak slyšet. Třeba o tom, že miliony podvedených obětí jsou právě ten historický kýč, pohodlná póza, která sice zbavuje nepříjemného pocitu, ale brání vyrovnání se s vlastní minulostí.
Jako bychom se (a teď se řadím mezi “my, lidi, co jsme v té době už žili”, ačkoli jeden každý z nás má svůj vlastní, odlišný příběh) báli, že přiznáním svého sebeminiaturnějšího podílu na sebe přivoláme taky soud. Vždyť do důsledků vzato každé vyrobené mávátko, každá účast v průvodu, každá fraškoidní schůze, každá masová propagandistická akce, u které si naprostá většina účastníků říkala, že tomu stejně nevěří, ale má dobrý důvod držet se s davem a nejít proti němu, každá jedna taková věc vlastně celou tu dobu legitimizovala.
Říkat si kýčovité příběhy o rozkládání strany zevnitř a z každého proflákaného dne v zaměstnání dělat třetí odboj, to je leda úsměvné. Pasovat se do role obětí, co za nic nemohly, je pohodlný sebeklam. Co takhle pokračovat v práci, kterou započali jiní (a zpopularizoval svým podivným vystupováním Pullmann), a podívat se na historii tak nedávnou, že si ji většina národa pamatuje, bez ideologického nánosu?!
Nebo se snad bojíme, že by v tom neretušovaném obraze byly najednou nepěkné tóny? Třeba že by bylo vidět, že spousta lidí — a zejména za normalizace — kývla na “relativní klid” výměnou za to, že “do ničeho nebudou rýpat”, a že v tom nakonec našli zalíbení a nějakou určitou seberealizaci? Chcete je proklít? Tvrdit, že aspoň po nocích cyklostylovali letáky? Chcete se jim smát za to, že jim stačila chalupa a chemlonové dečky?
Bojíte se, že bychom přišli o obraz “my za to nemohli, my byli oběti někoho cizího, zrazení, opuštění, přepadení, utlačení”? Nebo se snad bojíte, že přiznat tomu režimu určitou atraktivitu, přiznat, že nebyl pro lidi jen a vždy za všech okolností černočerný, připustit jeho svůdný klam, že by to znamenalo relativizovat jeho špatnost?
Režim byl skrznaskrz špatný, ale to neznamená, že nemohl nastavovat lidem přívětivou a slunnou tvář. I čert ví, že by nepochodil, kdyby sliboval muka pekelná, vařicí kotle a bodání vidlema...
Já věřím, že to přijde. Reichel píše o Němcích, že nebyli fanatičtí nacisti. Ale šli za Hitlerem, uvěřili mu, protože jim nabídl velmi štědrý sociální stát. Můžete se tomu smát z “najedené současnosti”, ale být v jejich kůži, možná uděláte totéž. Jen velmi málo lidí říkalo něco jako “volím Hitlera, protože konečně zatočí s Židama a napraví křivdy na Německu”. Většinou zaznívaly takové úplně obyčejné věci, jako že “je práce” a “na ulicích je pořádek” a “máme dovolenou a zájezdy” a “staví se” a “kultury je spousta”. Jo, volím s tím i Norimberské zákony, ale to je tam, někde, daleko, to se nás netýká, zatímco výplata je příští týden. Přízemní? Možná. Nesuďte. Jen si to připusťte.
A to není omlouvání nacismu, ani komunismu. To je jen nezbytná součást toho, abychom pochopili vlastní dějiny, a skrze ně vlastní současnost.
Dokud ale budete bránit obraz dějin zbavených každodennosti, jen ten schématický, patetický, kýčovitý a skrznaskrz prolhaný barvotisk, v němž jsou jen zlí komunisti a pokrokoví disidenti a lidi, co jsou vlastně taky disidenti, ale nedávají to najevo, tak se nedozvíte o vlastním světě a lidech v něm ani Ň. Dál budete žít v sebeklamu a v šílené deziluzi: “Jak je to možné, že ten Babiš má tolik procent a že Zeman vyhrál, když přeci…”
Kdo dějiny nezná, je odsouzen si je zopakovat. Kdo je zná, je odsouzen k tomu, aby sledoval, jak jej do opakování táhnou ostatní.
