Děkuji osudu…
Občas by si měl člověk uvědomit, jaké má štěstí. Vážně: zastavit se, uvědomit si to, klidně si to i nahlas říct, a třeba vážně poděkovat osudu, přírodě, náhodě, Bohu nebo bohům za to, jaký je a jak se to tak semlelo.
Já poděkoval dneska za to, že se mi vyhnul osud starých programátorů. A může za to Benny, s nímž jsme dopoledne stručně probrali pár společných známých.
Vážně — mohlo se mi to stát. Narodil jsem se v roce 1973, první počítač jsem dostal v roce 1986, měl jsem ho až do roku 1991 tuším, to bylo dost času na to, aby se ze mne stal takovej nějakej… tamten.
Víte koho mám na mysli: chlápek, co se tehdy do těch osmibitů šíleně zažral, ale pak se přestal jakkoli vyvíjet. Mentálně zůstal v té době a na všechno novější se dívá ne skrz prsty, ale s otevřenou nevraživostí. PC? No, leda s Linuxem. Apple? Pro ovce! Web? Pche, to je hračka pro teenagery. Všechno to jsou pitomosti.
Kolega Benny nazval tento typ “zapšklý ajťák”, a já myslím, že to sedí. Jsou takoví, kteří se vyvíjejí, kteří se stále učí, kteří jdou dopředu, i když mají trochu zdravého konzervatismu. Ale někam se hýbou. A pak jsou tací, co zapšknou. Na všechno vrčí, na všechno nadávají, každý je pro ně trouba, dokud neřekne třikrát že “jedině assembler je hodný opravdového programátora” a nepochválí Jeho Oblíbený Osmibit. Soft skills je pro ně “sprosté sousloví líných neschopných pitomců”, jakékoli sociální dovednosti jsou jim cizí, a vůbec: Kámen Technologických Mudrců to popsal už dávno!
Někdy se tahle roztomilá povahová vlastnost zkombinuje s tím, čemu Američané říkají has-been, tedy člověk, který kdysi něco dokázal, ale teď už nikoho nezajímá. To se pak nestačíte divit, jak kdosi, ke komu jste v 80. letech tak trochu vzhlíželi, protože jste ho viděli podepsaného pod úžasnými programy, je najednou úplný loser, protože se odmítnul kamkoli posunout a furt mentálně zůstal autorem utilit pro osmibity.
Je radost potkat se s opačným příkladem — třeba Vít Libovický, ano, ten, co je podepsaný pod Manic Minerem na PMD-85 nebo pod Městem robotů, teď nastoupil k nám do firmy. Stále programuje, hezky se s ním kecá o starých časech, ale přitom sleduje vývoj a dělá žhavou serverovou současnost. Explicitně vyjmu i Martina Kukače, jehož zpátečnictví je spíš roztomile starosvětské, než nasraně agresivní.
Ale pak jsou has-beeni, co zazářili v osmdesátkách, po škole nastoupili do nějaké firmy, a v ní víceméně na jednom postu sedí pořád. Jen se z členů týmu posunuli do pozice “solitérního specialisty” a tak trochu firemního maskota. Jejich vzpomínky nejsou plné legrácek, ale zahořklosti: TEHDY to byly krásné časy, ale pak přišel kapitalismus a počítače PC, a dneska je celý obor prolezlý balastem, amatéry a tak.
Poslouchat jejich stesky na dnešek, to bolí ještě víc. Všeobecný úpadek všeho, povrchní kvalita, nikdo už neocení poctivou práci, všechno nové je na pendrek, kdo si myslí, že nové je lepší, ten je idiot, se kterým se nebudou bavit, a vůbec nic nemá cenu… V práci trochu spoléhají na to, že historické systémy, které udržují v chodu, se jim postarají o job, popřípadě že jejich doménová znalost je tak specifická, a přitom hluboká, že to do důchodu doklepou.
Lidi, co se narodili s flanelovou košilí, ledvinkou, sandálama a kraťasama od maskáčů…
Jsou stejně staří jako já. Já byl kdysi na stejné startovní čáře a vyvíjel se podobně, k oborovému morouství a zapšklosti. Fakt, měl jsem na tohle náběh taky. Ale nějak jsem s tím bojoval, a asi jsem zvítězil. Možná se mi to přetavilo do “retrohobby”, do životní radosti, u které vím, že doba její slávy pominula, a tak nemám potřebu přivázat se někam k roku 1988 a bojovat tehdejší bitvy.
Každopádně dnes děkuju osudu a každé životní zákrutě, že nejsem zapšklý ajťák. Mám své chyby, jsem pro mnohé těžko snesitelný kokot, ale furt je to lepší, než mít zaražený mentální rozvoj.
