Deset alb…
Řetězovky nedělám. Je mi totiž stydno někoho nominovat.
Ale nad touhle jsem přemýšlel, a když mě pak Johnny zvaný Džoňák vyzval, tak jsem si říkal, že bych do toho šel. Protože od něj výzvy beru! :)
10 alb, která byla zásadní. Jen obaly. A nebo i komentáře, jak kdo chce.
Jen tím nechci deset dní plnit timeline a rušit lidi, kterým je do mého vkusu houby, tak to s dovolením udělám takhle naráz.
Dívám se, jak tam všichni dávají ty zásadní Flojdy a Párply a Metallicy a jiné Stouny a říkám si: Ano, tudy kráčely dějiny hudby - ale já stál jinde…
Když jsem poprvé vědomě slyšel hudbu, bylo to ve sklepě. Teda dobře, ať to nezní tak divně: u babičky a dědy ve sklepě, kde měl děda trucovnu a v ní lampové rádio s gramofonem značky Telefunken. Žádný šunt, ale fakt krutopřísný předválečný stroj s měničem desek typu Palliard 25. A první deska, která mi utkvěla, byla tato. Že to zpíval Oldřich Kovář, to jsem zjistil až před pár lety. Co bólí, to se pofouká, dyk on se nikdo nekouká…
Pak jsem, jako malé milé děcko, zpíval a poslouchal hlavně moravské lidovky a různé hity typu Vím, kde se stýká tam u Mělníka tok řeky Labe s Vltavou…, které babička hrála na piano (a na to jsem se pak iks let učil hrát taky).
Pak jsem šel do školy. Někdy ve třetí třídě pronikly mezi nás, děti, dva hity, totiž Mimořádná linka Praha-Tokio, a pak Třetí galaxie od Michala Davida. Všímáte si, že? Zatím žádné “album”. Buď to byly jednotlivé songy, nebo (jako v Kovářově případě) platilo “co deska, to dvě skladby”. Tak Oldu počítat nebudeme, ano?
První “album” hodné toho jména přišlo až později:
Jo, fakt, minul mě Peter Nagy i s Kristínkou… A je příznačné, že se mi víc než titulní Detektívka a Lu-ú-čnicééé líbil nejdřív Sídliskový indián a potom Žaba na prameni…
Ale to už se blížila střední škola a s ní první vyhraněnější desky:
Vypadalo to na rockera, jenže vkus tropí zákruty:
A teď si, posluchači, vyber. Pražský výběr, na který přísahali rockeři, nebo Depešáci? Už tehdy jsem zjistil jednu věc, kterou ale na gymplu nemůžete říct: “Dobrá muzika je prostě dobrá!” Za nás jste museli být Depešák nebo metaliasta. Jako jo, Metallicu jsem poslouchal, i Arakain, i Törr i Root, ale furt jako kdyby mi v té muzice něco přebývalo…
A pak se objevil někdo, kdo všechno to zbytné z metalu ořezal. V mém případě to byli bratři Štěpánové a album, které vlastně nevyšlo. Jen se šířilo na kazetách jako šestá kopie ze sedmé kopie…
Já tak moc neposlouchal ty nejprofláklejší fláky, co všichni znáte, to o tom světě a o zajícovi, mě spíš brala temnota Bombardérů nebo repetitivnost Nenávisti.
Ale co, z toho alba od Depešáků jsem měl nejradši Pimpf. Nevíte? Že znáte jen Never let me down a Strangelove? A Behind the Wheels a Little 15, ale nevzpomínáte si na nic, co by se jmenovalo Pimpf? Fakt to tam bylo, ale to nevadí.
A z druhé strany přišlo něco, kvůli čemu je pro mne teď v muzice text minimálně tak důležitý jako hudba samotná:
Co z toho umícháte, že? Depresivní The Cure, nihilističtí pankáči, elektronika… Tak jasně:
S touhle výbavou jsem vstoupil do 90. let, a tam jsem potkal toto:
Paradoxně jsem zase poslouchal ty songy, které ostatní spíš opomíjeli: Scarecrow nebo Psalm.
A když člověk poslouchá Ministry, tak je logické, že si od nich na chvíli musí odpočinout:
Můžeme si tedy napsat: Hudební vkus: Eklektický… A to tam chybí třeba Laibach nebo Tangerine Dreams. Tohle ale chybět nesmí.
Jako zástupce všech industriálů, včetně Paprsků inženýra Garina a Střední Evropy. A Test Dept.
Zkrátka: dobrá muzika je dobrá! A klidně ji poslouchejte sami, když ji nikdo jiný neposlouchá!
Nenominuju nikoho konkrétního, ale jestli někdo chcete, zvedněte si to téma pro sebe. Rád si počtu.
