Žaves Husákovy matky
Nevím, proč se termín “Husákovy děti” vžil pro všechny narozené v 70. letech. Já se třeba narodil za Ludvíka Svobody, a dokonce dva dny po mém narození byl Svoboda zvolen podruhé prezidentem. Když skončil ve funkci, byly mi dva roky a dva měsíce, takže technicky vzato jsem Svobodovo dítě. Ale jak chcete.
Každopádně si říkám, že by se mohl vžít termín “Husákovy matky” pro generaci poválečných dcer let padesátých, které se právě za normalizace stávaly matkami. Však co taky měly dělat, že? Jarní tání a květinové léto jim ukončily tanky, během let následujících poznaly, že stranovláda má situaci pevně v rukou, takže nějaké cestování nebo kariéra spíš jako nebudou, takže co jim zbývalo: vdát se, rodit děti a proplouvat systémem…
Proplouvání systémem, hledání cest nejmenšího odporu, pletení bičů z ho-, pardon, z chemlonu, domácí šití, drobné pašování z NDR a obkreslování střihů z jednoho výtisku Burdy, který vystřídal asi tak padesát majitelek. Zažil jsem to se svou matkou, ale z vyprávění spolužáků a vrstevníků mám dojem, že takových byla spousta, ne-li většina. Pokud vaše maminka byla jiná, buďte rádi.
Erbovním slovem té doby byl žaves. Žaves používala moje matka na řešení téměř všech problémů, od malých po velké, od otázky “co k večeři?” až po “kam na dovolenou?” Jakmile nastala situace, kdy bylo potřeba vybrat z několika způsobů řešení, vzala to žavesem.
Jo, vy nevíte, co je to “žaves”. Žaves, prosím pěkně, je přístup stylem “žádný velký sraní” — tedy ŽaVeS. Extrémně rozšířený právě v bezčasí normalizace, ale spoustě lidí vydržel dodneška. Je potřeba něco udělat, vy to můžete udělat pořádně, aby to vydrželo, anebo to vezmete žavesem, dosáhnete cíle rychleji, s menšími náklady, ale na výsledku se to podepíše. Buď se to za čas rozsype, nebo to funguje jen tak napolovic, a na první pohled z toho trčí právě ten žaves.
To si třeba děláte jídlo. Namažete si chleba máslem, dáte na to plátek šunky, plátek sýra a navrch tři kolečka okurky. Výroba: Dvě minuty. Anebo to vezmete žavesem, ulomíte si z bochníku patku, přiložíte točeňák v papíru a trojúhelník tavenýho lišáka, a máte to za 90 sekund.
Nepochybujte o tom, které řešení zvolila moje matka.
Jasně, najíte se tak i tak, ale u žavesu prostě víte, že to mohlo být s minimem práce lepší. Jednou za čas to jde, ale když to tak děláte vždycky… A ona to dělala vždycky, protože potřebovala ušetřit čas.
Na co?
No, zaměstnaná žena v období normalizace vždycky potřebovala ušetřit čas na to, aby udělala něco jiného, co si zaměstnaná žena dnes prostě koupí v obchodě. Nedostatek věcí, které považujeme za běžné, nahrazovaly Husákovy matky domácími pracemi a žavesem. Pro ortodoxního žavesistu je zkrátka důležité, že “to nějak udělal” a že tím nezabil moc času, protože díky tomu stihne odbýt mnohem víc dalších věcí!
Dovolte vsuvku: Metoda “žaves” není v zásadě špatná, ale, podobně jako sirky, nepatří do rukou dětem a nezodpovědným lidem. Může vám ušetřit spoustu času, ale vždycky byste měli vědět, co tím získáte a co tím můžete ztratit. Žaves vás občas uchrání před druhým extrémem, totiž neurotickou perfekcionalistickou paralýzou, lidově zvanou crcání… Ta po čase vede k tomu, že neuděláte vůbec nic, protože je vám jasné, že množství práce je nekonečné a váš čas konečný. Proti crcání můžete nasadit metodiku GTD nebo princip “good enough”, ale patologický žaves nemá žádnou takto jednoduchou metodu “léčby”.
Žaves vám totiž dá jednu výhodu: můžete si připadat, jak jste dobří a pracovití, protože máte obrovsky dlouhý výčet věcí, které jste udělali: “Zvládla jsem tohle, tohle, tohle, ještě toto a tamto, děti pofackovat…”
Ne, to neznamená, že by nás tloukla. Slovo “pofackovat” znamenalo “nějak vyřešit základní potřeby a vypravit do školy”. Představte si k tomu gestikulaci, takové máchání dlaněmi, jako byste někoho fackovali, ale jen tak do vzduchu — pro mě symbolické vyjádření toho, že se člověk dotýká spousty věcí, ale každé jen tak letmo. Žaves, no. Frk mrk…
Slovník té doby by zasloužil samostatné pojednání, ale to někdy jindy. Možná ještě “pošolíchat” stojí za zmínku, protože pošolíchání je základním stavebním kamenem žavesu. Když děláte nějakou věc tak na dvacet procent, tak ji šolícháte. Taky bylo běžné “najít si nějaký šolich”, což bylo teplé místo v práci, kde nebylo potřeba se moc dřít.
Moje matka brala zásadní věci žavesem, aby měla čas pošolíchat a pofackovat další, méně zásadní věci. Střídala improvizaci s provizoriem. Hlavně z ničeho nedělat velkou vědu. Z ničeho! Rychle to udělat, nějak to funguje, tak buď rád, že to funguje a nedržkuj!
Střídání improvizace a provizoria vlastně popisuje celou tu dobu.
Vzpomínám si, a teď trochu odbočím, jak jsme jezdili na návštěvy ke známým. Pravidelnou součástí hovorů matek bylo trumfování na téma která má horší děti, ale míň se s nima, řekněme, crcá (v originále samozřejmě bylo slovo jiné). Kdyby to slyšel OSPOD, obrátil by se dospod a všichni bychom strávili dětství v Klokánku, ale ve skutečnosti to takové nebylo. Ve skutečnosti totiž naše matky většinou přeháněly! S kámoškou se předháněly: “To já se s nima nepářu: Máš teplotu? Tak jdi naštípat dříví, vono tě to přejde!”, ale ve skutečnosti mohu říct, že jsem většinou dostal horký čaj a aspirin. Pak se ukázalo, že jsem na acylpyrin alergický, když jsem celý otekl a všechno mě svědilo, ale to trochu nabourávalo jednoduché zaběhnuté žaves řešení (“bůhví z čeho to bylo, bůhví co jsi kde snědl, co máš být co alergický, kdyžs nikdy na nic alergický nebyl?!”)
Taky si kupujete levné věci, co se sice rychle rozbijou, ale to nevadí: vždycky se to dá zalátat, zaflikovat, přelepit, přemalovat, sdrátovat, ulomit to, co trčí ven, ucpat díru kytem, zkrátka to nějak pofackovat, a přežívat s provizoriem. Když vám na televizním ovladači přestane fungovat tlačítko 3, tak jakáž pakáž, žaves, prostě mačkáte dvojku a pak “+1”, a je to! Kvůli tomu nebudete přeci vyhazovat ovladač!
Jenže po čase s žavesem zjistíte, že jste obklopeni polofunkčními polododělanými věcmi, které sice daly málo práce, zato je to na nich vidět. Buď si to uvědomíte a něco s tím uděláte, nebo si to neuvědomíte a sežere vás to zvenčí, protože věci okolo nás zpětně formují naši psychiku…
Může vás hřát přesvědčení, že jste si ušetřili práci a čas, ale nebojte, brzy vás dožene pocit, že celý svět kolem vás je jen tak frk mrk hala bala, nepevný, nakřáplý, jen tak nahrubo stlučený z prkýnek, nějak to zatím drží, ale vy víte, že se to jednou rozsype…
A pak se i vy sami stanete nepevní, nakřáplí, napůl rozbití, napůl funkční.
