Jak nebýt blázen — až do nejposlednějších důsledků!
Povídal: “Já nikde s bláznama nebudu! Já nejsem blázen!”
Nebyl blázen a není. Jen má Alzheimerovu demenci v terminálním stádiu. Po deseti letech od prvních příznaků, bagatelizovaných coby “skleróza”, a po pěti letech od diagnózy nastoupila afázie, apraxie, poruchy chování, psychotické projevy a většina dalších projevů téhle osobnostní smrti. Noční neklid, paranoidní myšlenky, obličejové tiky, negativismus, agresivita… Posledního půl roku téměř vymizely lucidní okamžiky, zůstaly jen stále řidší a kratší epizody relativního klidu a stále intenzivnější období neklidu.
Není blázen. Už je ale jen stín člověka, kterým kdysi byl, slovy dr. Koukolíka “vyhořelý starý kmen”.
Celý život blázny nesnášel, blázny pohrdal a “blázen” pro něj byla jedna z nejsilnějších nadávek. “Blázen” pro něj bylo bláto na botě, obtížný hmyz, parazit… Blázny je zapotřebí, jak říkal, zavřít do blázinců, aby nepřekáželi ostatním a neškodili jim, a “léčit” je těžkou fyzickou prací. “Kopat příkopy, to je odnaučí bláznit!” Tak ho to naučili tam, kde vyrostl, a nikdy se toho nezbavil, nikdy to nepřekonal. V tomto zůstal celý dospělý život, omlouvám se za to označení, omezený buran. I když vystudoval VŠ a po revoluci jezdil po světě. Stejně tak se nezbavil třeba přehlížení žen, ty pro něj byly podřadné: “Nojo, ženská za volantem — auto bez řidiče!”
Byl celý život slovníkovou ilustrací hesla stigmatizace psychických onemocnění. Deprese? Manie? Melancholie? Vztek? Poruchy osobnosti? Neurologická onemocnění? To všechno pro něj bylo “bláznění”, stejně jako schizofrenie nebo psychóza. “Zavřít do klece, vždyť je to blázen…” byla jeho reakce na cokoli, co se vymykalo standardu a jeho představě normality. “Museli ho zavřít do blázince!” znamenalo: “ten člověk pro mě skončil jako někdo, koho je třeba brát vážně…” A do budoucna měl ultimátní argument pro situace, když se s někým takovým dostal do sporu a došly mu argumenty: “Je to blázen, takže mele nesmysly…”
Kdysi jsem se snažil mu oponovat, vysvětlovat, přirovnávat — marně. Říkal jsem: “A co když se jednou něco takového stane tobě? Třeba budeš mít depresi… Pak budeš ještě rád za psychiatra a medikaci!” Nic. “Pche! Já nejsem blázen, já depresi mít nemůžu! Depresi mají jen slaboši, jen blázni. Já jsem normální, já do blázince nepatřím!”
Ironie osudu, že?
Je fascinující sledovat, jak se u něj i teď, v těžkém stádiu demence, stále udržují některé celoživotní postoje. Hlavně ty negativní: averze, vztek, hrubost, … A ta silná nenávist k “bláznům”, ta vydržela víc než jakákoli vyšší emoce!
Kdykoli mu něco nešlo, tak byl vzteklý a sprostý: “je to na hovno, vyhodit to, nesmysly, se na to můžu vysrat, polibte mi s tím prdel…” Od začátku proto odmítal léčbu, nechtěl k psychiatrovi, s neurologem nespolupracoval (i když docházel), léky brát nechtěl: “Nebudu brát nějaký léky na hlavu! Na co?! Na hovno! Já nejsem blázen!” Léčbě se vzpíral, jakýmkoli pokusům o aktivizaci nebo cvičení mentálních schopností se bránil: Proč bych to měl dělat? Vy si myslíte, že jsem blázen! Děláte ze mě blázna, ale já nejsem blázen! To se radši zabiju!
Teď není schopen dát dohromady a vyslovit větu s třemi slovy, většinu věcí pojmenovává slovy “to” a “eeeee…” — ale “blázen” řekne velmi zřetelně.
Neví kde je, neví kdo je, neví kdo jsou lidi okolo něj, neví co dělal, jak se jmenuje ani jak si natáhnout tepláky, neumí číst, nic si nepamatuje, nic ho nezajímá, nepojmenuje lidi ani svoje pocity, neví, jestli má hlad, žízeň, jestli mu je zima nebo jestli má vztek. Jistě ví jen jednu věc: Přeci není blázen! S blázny nebude, blázny nesnáší.
Není blázen!
Není. K “bláznění”, ke starému dobrému šílenství, musíte mít aspoň zbytek rozumu. Kde rozum není, tam nemá co zešílet…
Přijal to, že nemá minulost, přítomnost, osobnost, že už nemá duši ani rozum, že nemá rodinu, domov, lidi ani věci. Nad vším mávnul rukou, bylo mu to jedno, ostatně jako všechno ostatní, a kdyby uměl mluvit, tak by řekl zase totéž, co říkal, když ještě mohl: “Se na to můžu vysrat, k hovnu to je!” Zůstala mu jen jedna jistota, jeden pilíř jeho světonázoru: není blázen a s bláznama nikde nebude!
Jeho tělo zůstává ještě tady, ale jeho mysl pomalu jde, osamocená, šerem do tmy a dál do nicoty…
Dojdi pokoje!
