Už mě to nudí.
Ale ne, karanténa a home office výborné, konečně mám klid na nějakou delší práci, nemusím řešit lidi, co chtějí něco “jen na pět minut” (viz tenhle můj sloupek v HN), na to si nemusím stěžovat.
Nudí mě ta monotematičnost. Facebook i Twitter je plný postů
- o šíření koronaviru
- o karanténě
- o rouškách, štítech a dobru
- o ne/šíření viru ve specifickém místě M (kde M je náplavka, kostel, vietnamská večerka, benzínová pumpa, pláž, kadeřnický salon nebo nějaké jiné naprosto specifické místo, kam se zrovna zachtělo někomu jít)
- o školách
- o tom, proč tito ne a tamti jo
- o tom, jak to támhle dělají jinak
- o tom, jak je vláda neschopná
- o tom, jak by to opozice dělala líp (kdyby nebyla opozice)
- o tom, jak podnikatel XY o pomoc žádal a co dostal (Nic. Mailem.)
- o tom, jak někomu dal někdo hádanku
- o tom, jak někde někdo něco pekl
V novinách to není o moc lepší. Dělal jsem si čárky za každou floskuli “… v první linii boje s koronavirem”, za každou “… v této nelehké době” a za každou “svět už nebude jako před koronavirem”.
Pak jsem se na to vysral.
Nezajímají mě počty mrtvých, nakažených, uzdravených. Prvních pět jsme znali jménem; nejnovějších pět jsou statistika.
Je mi jedno, co Trump. Je mi jedno, co Kim. To je pěna dní.
Je mi jedno, že zkrachoval koncept restaurace R a nezajímá mě to. Zavření sítě veganských občerstvoven se mě nedotklo ani tak málo jako mávnutí motýlích křídel.
Zkrátka “v této nelehké době” mám plné zuby mudrování o tom, že “svět už nebude jako dřív”, najmě od lidí, kteří o tom vědí úplně stejnou tužku jako já, i když jsou v první linii… Nemáme precedens, všichni víme stejný kulový a všechny předpovědi jsou právě jen předpovědi.
A tak dělám to, co považuju za rozumné: jako by nic. Dělám dál věci, které jsem dělal, píšu, programuju, a když odpočívám, tak buď hraju, nebo sleduju věci, ze kterých se každý krasomysl otřese.
Popořadě.
Odložili Last of Us i Cyberpunk. Nevadí.
Ale Zelda teď spí. Chytil mě totiž znovu Kerbal Space Program, co jsem si ondyno koupil ve slevě. Chytil mě proto, že jsem našel MechJeb2. Což je autopilot, který spočítá manévry a dodrží chod motorů. Jo, není to “ten správnej hardkór”, ale já taky nejsem autistický poďobaný nerd ve flanelce, jestli si rozumíme.
Zrovna včera jsem dokončil svou “misi Apollo 11” a zabodnul vlajku do Munu. Jako po pravdě zapotil jsem se, když mi návratový modul hlásil, že na spojení s mateřskou lodí potřebuje pustit motory na 13 sekund, a já měl palivo na tři. Ale nezalekl jsem se, řekl jsem si “Co by dělal Jim Lovell?” a o půl desáté večer středoevropského času jsem šťastně vrátil posádku na Kerbin.
Cože? Koronavir? Ne, Kerbin! To je v té hře jako že Země.
No a v tu chvíli, kdy jsme si dřív zapínali TV a sledovali ČT24 (“Už 293 nakažených! — To už měli před deseti minutama! — Ale před půl hodinou bylo 288. — Tyjo!”) si pouštíme Netflix.
Dovolte pár tipů.
První je seriál o lásce a mladých lidech. Takový romantický příběh na krátké večery: chlapec potká dívku, zamiluje se do ní, je ale nesmělý a neví, jak se přiblížit, tak dělá to, co všichni: prostě ji potají sleduje, pak jí čte zprávy z mobilu, pak se s ní “náhodou” setkává, pak usoudí, že její kámošky jsou běsné piče, co ji táhnou ke dnu, tak aby jí pomohl, tak… Rozumíte! Dělá to pro ni! Chce pro ni to nejlepší a ty kámice prostě… Nebo její bejvalej frajírek, povrchní pometlo, co ji jen využíval a nedal si to vysvětlit. Ne, vážně, kdo mohl tušit, že je nemocný a když ho zavřete do klece, tak to nezvládne?!
Jmenuje se to Ty a jsou toho dvě série.
Nebo Pán tygrů. Takový polo-doku o chlapíkovi z Kukuřičné Lhoty, co chová tygry. Jo, je to trošku vidlák, trošku chvástal, trošku Ivan Jonák z 90. let, a v jeho soukromé ZOO je to taky pěkný panoptikum: chlápek bez nohou, ženská bez ruky, většina lidí bez zubů… Dovedete si představit. No a tenhle chlápek má problém s cat lady, trhlou brécou z Floridy, která si jede svou story o “zachraňování šelem”, spojuje se s pETA a podobnými, dobro z ní stříká, ale už po půlce dílu je vám jasný, že na to dobro furt vybírá prachy, lidi pro ni pracují zadarmo (“děláte to pro ty šelmy”) a říkáte si, kdo z těhle dvou je větší kretén. A pak tam je ještě pár dalších figur, co si s těmahle nezadají. Bejvalej drogovej pašerák, co chová tygry, indickej new age guru, co chová tygry, pár dalších lidí, co chovaj tygry, a pár kolotočářů a jiných zastavárníků, co si koupěj tygry… Jo a něčí bohatej partner za podivných okolností zmizel a zůstalo po něm obrovský dědictví.
A včera jsme dali na netflixí doporučení a koukli se na Too hot to handle. Česky by se to dalo přeložit nějak jako Jsem příliš sexy na to, abych nebyl povrchní ****! Hele, prostě reality show, jaké znáte, ale trošku jinak. Vysvětlím:
Vezmete šest naprosto povrchních kurevníků okolo dvacítky. Takový ty týpci, co mají na hlavě každej den gel v ceně potravinové pomoci pro somálskou školku a jejich jedinou starostí je “budu večer vypadat dobře na párty?” Dáte je na naprosto kýčovitý místo — typ “karibskej ostrov”, kde všichni většinu času choděj jen v bermudách. Pláž, bar, chatka…
No a k nim přihodíte šest úplně ukázkových rajd, flunder a štětek, stejný věk, stejná nátura, “bejby, jsem hrozná bič, na kterýho kejvnu, toho dostanu, každej večer jinýho…”
Skvělá kombinace, po třech minutách máte chuť všechny vyliskat a přemýšlíte, že natočíte reality show, kam naberete přesně tyhle typy, večer je uspíte, převezete je kamsi do lesa do srubu a ráno ve čtyři je vzbudíte a oznámíte jim, že se účastní natáčení reality show GULAG a jdou hrabat holejma rukama průplav.
Takže máte koktejl nadrženců a nadrženkyň na tropickým ostrově, všude kolem alkohol, takže se všichni chovaj jako utržený ze řetězu a už se těšej na to, jak budou tři týdny šukat a pak si rozdělej sto tisíc dolarů výhry. To jsem ještě neřekl? Pardon: Hraje se o sto tisíc.
Co by se tak v tomhle skvělým plánu mohlo zvrtnout?
Je tam ale drobnej háček: Žádnej sex. Žádná erotika. Žádný ošahávání, ocucávání, žádné sebeuspokojení (“Hmm, co to je?” — “Nesmíš honit!” — “Kurva!”). Za každé porušení pravidel se výhra snižuje. Prostě: Naučte se nebejt povrchní piče a zkuste si s někým, kdo se vám líbí, třeba taky povídat.
Docela dobrý, se spoustou vtipnejch míst, dokonce i časem vám někteří přestanou bejt tak vyloženě nesympatický, když jim spadne ta maska “jsem největší king, voklátím všechno, co se hne, hej, bejby, to jsem já, jdu životem a beru si co chci, jo, je to tak, jsem špatnej…”, a je to i správně sarkastické. Na večer ideální podívaná.
A pro všechny zapřísáhlé odpůrce reality show tu mám dobrou zprávu: Na HBO GO je film Vládci chaosu i v českém znění. Nejlepší dokumentární komedie o příšerných pozérech, ve které hoří kostely a umírají lidé, a to všechno kvůli black metalu.
Bllblblblblbbbllll budliky budliky!
