Jemné umění blahosklonného povýšení
Si tak s někým povídáte o takových těch obyčejných věcech, co zažíváte, a najednou se to stane. Lehké pohození hlavou a pak to známé:
“No…”
A vy víte, co tohle “No…” znamená a co po něm bude následovat. Vy to víte! V té sekundě, co to zazní, víte zcela přesně, jak to bude pokračovat a co se dozvíte. Ale protože jste slušně vychovaní, tak to necháte zaznít a zareagujete defenzivně. Pasivně. Neřeknete to, co byste říct chtěli, ale div se neomluvíte za to, jak jste obyčejní.
Neřeknete “právě ses pokusil mě blahosklonně setřít a lehce se povýšit, a já bych ocenil, abys s tím buď přestal, nebo táhnul…” Přestože se přesně tohle stalo: váš protějšek se nad vás právě pokusil povýšit a vybudit ve vás nějaké provinění, nebo snad pocit nedostatečnosti, neřkuli přímo špatnosti.
“No… Víš, já ty Vánoce tak neprožívám,” praví drsná ranařka své kamarádce, a v těch několika vyřčených slovech jsou celé betlémy slov nevyřčených: “Ty jsi prostě patetická husička, blbaňa ze vsi, co se dojímá nad cajdákama, čtenářka červené knihovny, takové prosté stvořeníčko, zatímco já jsem racionální drsná protřelá holka, na mě si hned tak někdo nepřijde…”
A kamarádka místo toho, aby jí řekla: “tak si tu svou drsnost strč do prdele naštorc, nádhero,” tak se div neomlouvá: “no to víš, já jsem už taková, no, já vím, že bych neměla, to je vždycky stres, ty to máš v pohodě, no já ti holka závidím…” Ale nezávidí.
Moc dobře totiž ví, že drsňačka bude čtyřiadvacátýho bulet u Lásky nebeské do sklenice červeného Chateau du Tetrapac, zamotaná do deky, a nadávat na nespravedlivý osud, který jí ani letos — kromě pár letmých šukálistů z barů a jednoho týpka, který vypadal přijatelně, ale kterého opustila po dvou týdnech, protože jí přinesl kytku — nepřihrál žádného Pana Božského.
Stejná situace, ale jiná kámoška: “No… My ty Vánoce máme spíš jako tiché rozjímání, ne jako svátky konzumu a obžerství…” Och! My se doma modlíme, takže víme, jaké prožívání svátků je správné (to naše) a jaké špatné, a já jsem tím pádem natolik lepší člověk, že jsem oprávněná hodnotit, co je a co není dostatečně hoch…
Okamžitě se omluvte, že jste horší, protože máte ráda cukroví a dětem dáváte dárky. Vy konzumní, přízemní, neduchovní hnido! A odtáhněte kanálem do svého Obžerstvova a Konzumova…
Nechme ale kámošky na pokoji, posaďme se místo toho někam do restaurace a zaposlouchejme se do hovorů od jiných stolů.
“No… když věříš novinám…” právě říká pětapadesátiletý chlapík ve flanelce svému kolegovi u stolu, a vy ani nemusíte přesně slyšet, co předcházelo. Stoprocentně to bylo něco jako chemtrails, řízená imigrace, islamizace Evropy, spiknutí elit, Rusko není agresor, rakovina mohla být dávno vyléčená, ale farmakolobby to nechce — zkrátka nějaká spiklenecká konspirační teorie. A kolega u stolu převádí řeč honem jinam a od tématu utíká breptáním “tak zase jako jo, kdoví jak to všechno je…”, protože mu je žinantní zařvat: “ty idiote frustrovanej, vyndej si hlavu z prdele, kam sis ji strčil ještě za Husáka, a začni přemejšlet. Za to, že se cejtíš jako nesvéprávná onuce, za to nemůžou ani ilumináti, ani Židi, ani média, natož muslimové, za to si můžeš sám, protože jsi omezenej tupan a čteš jen to, co tě v té tvojí omezenosti utvrzuje!”
Zrovna konspirační teorie jsou úplně perfektní materiál pro různá “No…”, protože v sobě obsahují prvek zasvěcení do tajemství, které zná jen pár vyvolených. Pokud jste dostatečně blbé koště, tak uvěříte tomu, že odněkud z tajných centrál unikly tajné dokumenty, které se zrovna shodou okolností dostaly k vám, k automechanikovi Laďovi z Tvarožné Lhoty, hromadným mailem. To, že jsou pravé, tajné a skandální, je jasné: jinak by je přeci mocní nechtěli před vámi (konkrétně a jmenovitě před vámi, Laďo!) utajit! A jak víte, že je chtěli utajit? No, je to tam napsané: “Toto nechtějí, abyste věděli!”
Takže Laďa má munici, a vždycky, když mu kámoši říkají nějaké věci, co psali v novinách, může se tak pousmát a s uspokojením, které znají jen lidi, co vědí svoje, říct ono ultimátní: “No…”
Co u jiného stolu? “No… Jestli si myslíš, že tě nesledujou…” povídá ajťák v triku se škrtnutým tučňákem svému kolegovi. Samozřejmě že to je poměřování velikosti E-nisů a ten první říká tomu druhému: “jsem mnohem větší haxx0r, l00l n00b…”, zatímco ten druhý rozpačitě kouká na ubrousek a hlavou mu běží jen: “já vůl, taky mi mohlo dojít, proč s tímhle paranoidním blbem nikdo nechodí na obědy. A navíc dost smrdí!”
Emotivní rodinná vícegenerační diskuse v obývacím pokoji o očkování proti chřipce končí ultimátním: “No… To je jen byznys pro ty firmy, já o tom něco vím…” To “něco” je historka o Tonckovi, který se nikdy nenechal očkovat a chřipku nedostal, a neméně impresivní historka o Mirkovi, co se očkovat nechal, a pak měl čtyřicítky horečky! Ergo vy jste blbeček, který naletěl propagandě, a buď okamžitě odvoláte, co jste řekl, a sežerete ten očkovací leták, nebo…
Tak si přikrejete hlavu polštářem a zeptáte se na nějakého vzdáleného příbuzného, protože jinak byste museli řvát: “Hej! Co to meleš, prober se, vždyť jsi učitel biologie!?” Ale nebudete, protože klid v rodině, že…
A nakonec si postěžujete kamarádce, že jste teď celá nanicovatá, ale že doktoři nic nezjistili, tak teda jako zatím nic moc, a ona vám řekne: “No…”
Dál už by nemusela ani slovo, že? Protože přesně víte, co z téhle ezomařeny a kandidátky na čakrabábu vyleze. Kdyby na to Fortuna brala sázky, tak si ani nemusíte jít vsadit, protože kurz bude 1:1.
“No… Já doktorům nevěřím, nikdy mi nepomohli, ale mohla bych ti domluvit toho svého homeopata… I když to je asi zbytečné, protože ty přeci na homeopatii nevěříš…” Jak jinak. Odpovíte “No, nevěřím, no…” — což je asi tak nejodvážnější odpověď, která ještě nezruší vaše kamarádství.
Ta opravdová, upřímná, by totiž zněla: “Hele, ty povznesená povýšená nádhero, jestli chceš věřit, že ti kuličkový cukr pomáhá na tvoje nemoci, že pomáhá tvé rodině, tvým kočkám a tvému ibišku, tak si tomu spánembohem věř. Jestli chceš věřit tomu, že jsi typ akonitin, a proto bys měla užívat obden cukr, o kterém ti někdo řekne, že je v něm vibrace sopečného kamene a rtuti, tak tomu věř, ale kurva netahej mě do svojí psychózy! Zapiš si to třeba do prdelní čakry hned vedle téhle svojí blahosklonné pózy!”
Bylo by pěkné jim to někdy říct, pak odejít středem a pro jednou nemít pocit, že vás právě někdo pomazal kravským lejnem a vy jste se mu za to ještě omluvili.
Někdy to udělejte. Vlastní hrdost je jen jedna, zato takových kamarádů a známých je dvanáct do tuctu na každém rohu…
