Kasandřin komplex
V české lidové písni se zpívá o tom, že starý tatík, Řek, měl dva syny, kterým se polámalo kolo. Synci — jmenovali se Domalis a Oralis — se na radu svého otce měli naučit hospodařit.
Čert ví, jak to dopadlo, jisté dnes není nic, ale je pravděpodobné, že se hospodařit nenaučili a své jmění rozfrcali tím, že dávali lidem nákladné dary. Svým počínáním vzbudili takovou nevoli u spořivého prostého pracovitého českého a moravského lidu, až vešli do pořekadla “Timeo Danaos et dona ferentes”, kterému bohužel pracovitý, leč v klasické literatuře nevzdělaný prostý lid nerozuměl. Naštěstí Bedřich Hrozný, rodák z Lysé nad Labem, v pětatřiceti letech rozluštil jeho význam: Bojím se Řeků, i když přinášejí dary!
Pozdějším šetřením se přišlo na to, že pořekadlo vymyslel věštec Láokoón při pohledu na dřevěného koně, který desátý rok trojské války zůstal jednoho krásného rána trčet před branami města.
Víte jak: deset let s někým válčíte, deset let vám před branama táboří parta Řeků, opékají gyros, zpívají táhlé písně, a ve volných chvílích vám vraždí sousedy, až jednoho dne odtáhnou a na pláži po nich zůstane dřevěný kůň a nějaký Řek, co blekotá něco o oběti a o tom, že je to válčení mýrnix týrnix zrovna po deseti letech v úterý odpoledne při siestě už přestalo bavit.
No, a vás nenapadne nic lepšího, než si toho koně vtáhnout do města. Což je holá pitomost, co se vám škaredě vymstí, ale vy to nevíte. Naštěstí máte věštce, který vás od případného trablu zachrání, neboť vám řekne, co bude. A taky jo: věštec Láokoón obhlédnul koně, shledal ho značně nedůvěryhodným a pak řekl to s těmi Řeky. Lakonické Láokoónovo vyjádření zaselo mezi Trójany semínko pochybností, jak se psalo v dobovém tisku, a dav se začal dohadovat, co tedy udělat.
Na to se připlazili dva jedovatí hadi a Láokoóna zaškrtili i s jeho dvěma syny. Otázku, proč jedovatí hadi věštce škrtili, místo toho, aby ho uštknuli, už legenda neupřesňuje. Asi že by sousoší “Věštec uštknutý hadem” vypadalo nudněji než “Věštec omotaný hadem”.
Trójané tedy oslyšeli varování, nedbali, vtáhli, slavili, litovali. Řekové, kteří se lstivě ukryli dovnitř koně a v noci pustili svoje kolegy do města, se s nikým nemazali. Ušetřili jen pár lidí — a shodou okolností zrovna rodinu pana Láokoóna.
Totiž, abyste rozuměli: Láokoón byl syn trojského šlechtice Anténora, vynálezce radiopřijímače, a jeho manželky Theáno. Tihle dva trojskému králi radili, aby Parida i s jeho unesenou Helenou vypakoval z města, jinak že bude zle. Když přijeli řečtí vyjednavači, tak u Anténora dokonce spali. Anténor se snažil, aby Paris Helenu vrátil, protože mu bylo jasné, že jinak poteče krev. Nestalo se to, krev tekla, ale Řekové si pamatovali, kdo za ně lobboval, a dovolili Anténorovi a Theánoně odejít. Ti dva chvíli bloumali Malou Asií, ale pak se sebrali a odešli do Itálie, kde založili město Patavium, což je dnešní Padova. Nebyli sami — ve stejné migrační vlně přitáhli na Apeninský poloostrov i další Trójané, vedení Aeneásem, a založili udatný římský lid.
Je zvláštní, že si na hrdinu Aeneáse nepamatuje Homér, který Trojskou válku prý viděl na vlastní oči. Zato ho o mnoho set let později úplně jasně viděl Vergilius, dvorní básník Augustův, když sepisoval svůj Římský Národní Epos — Aeneidu. Motivaci měl asi stejnou jako naši národní Vergiliové Linda s Hankou: ukázat, že Římani jako národ nejsou žádní smradlaví zablešenci, ale mají kulturní dějiny a ušlechtilé původy! Možná i představa štědré dotace od Augustova kámoše Maecenata, známého mecenáše básníků a jiných umělců, hrála svoji roli, kdo ví.
Ale zpátky do Tróji, do kalného středečního rána, kdy na pláži stojí kůň, před ním Trójané a dohadují se (ti Trójané; kůň mlčel), jak s dárkem naložit. Ještě před Láokoónem promluvila věštkyně Kassandra a, světe div se, říkala plusmínus totéž, co po ní Láokoón. Dokonce byla mnohem konkrétnější, řekla i to, že se v koni skrývají vojáci, v noci vyskáčou, pustí do města zbývající Řeky a…
Jenže Kassandra byla známý trojský pechfógl. Byla dcerou trojského krále Priama a jeho manželky Hekabé. Tihle dva měli spoustu dětí — Priamos prý měl padesát synů, z toho devatenáct s Hekabé, a dvanáct dcer. Jednou z těch dcer byla právě Kassandra. Asi se narodila dost brzo, protože její bráška Paris, ten, co unesl Helenu, se narodil už za její dospělosti.
Kassandra mezitím vyrostla v proslulou krasavici, a jak to tak u krasavic chodí, vysedávala v trojském baru Techtle Mechtle (řecky: τεχτλε μεχτλε), až tam jednoho dne spatřila pana Božského! Doslova. Apollón, tak se ten chlápek jmenoval, sice nebyl fotbalista, ale zato byl opravdu bůh, a na první pohled se do krasavice Kassandry zamiloval (echm, echm…) Kassandra mu “slíbila svou lásku” (vážně, tak to píšou na Wikipedii, i když všichni asi tušíme, že šlo spíš o šukání), pokud jí Apollón dá dar věštit budoucnost. Apollón to zařídil, ale Kassandra ho “najednou odmítla milovat” (no fakt, takhle to tam píšou, asi kvůli tomu, že Wikipedii čtou i nezletilci, ale my si tu interně asi dokážeme představit, co přesně odmítla).
Apollóna to docela fest nakrklo, Kassandru vyhodil a pomstil se jí tím, že podal jejím jménem pornografické inzeráty a zároveň na ni seslal kletbu: sice bude věštit, ale nikdo jí neuvěří.
A tak to přesně bylo. Kassandra věštila, až se hory zelenaly, a všichni říkali “Nojo, zase slyší trávu růst…” Za čas se stalo přesně to, co Kassandra předpověděla, ale to už bylo pozdě. Mohla tak akorát chodit a říkat obligátní: “Já vám to říkala”.
Takže když se narodil její bratr Paris a matka Hekabé měla sen o hořící pochodni, Kassandra vyvěštila, že děcko přinese městu zkázu. A co si myslíte? Nikdo jí nevěřil! Však to je jen taková sourozenecká žárlivost. Teda tentokrát jí, výjimečně, trošku věřili, tak aspoň nechali děcko pohodit, ale jak to dopadlo? Však víte!
Taky předpověděla tu zkázu Tróje skrze koně, a zase jí nevěřili! Kassandra mávla nad Trójany rukou, šla do chrámu a mumlala si pod vousy “já vám říkám, že bude mrzení!” A bylo. Tróju dobyli Řekové, Kassandru v chrámu našel nějaký Aiás a udělal to, co se Apollónovi nepovedlo (za to se utopil!) a řecký král Agamemnón si ji vzal jako otrokyni.
Když pak Agamemnón jel zpátky do Mykén se svou lodí, tak mu Kassandra porodila dvojčata. Hm, hm, hm. A to na něj čekala doma v paláci věrná milující manželka Klytaimnéstra — mimochodem sestra té unesené Heleny! Teda to si Agamemnón myslel, i když mu Kassandra říkala, že to s tou věrností jeho manželky nebude tak horké, a že by bylo lepší, kdyby si Agamemnón nejdřív zjistil, jestli se náhodou poměry v paláci nezměnily.
A to byla její poslední věštba: na hostině, kterou připravila milostivá paní, se skrývali najatí vrazi, kteří zavraždili krále, jeho partičku, a taky paní Kassandru.
Historie nedochovala její poslední slova, ale předpokládám, že zněla “Já to říkala — a zase mi nikdo nevěřil, malákas!”
Psychologové si na nebohou věštkyni vzpomněli, když pojmenovávali syndrom lidí, co neustále prorokují všemu špatné konce: Kasandřin komplex. Trochu neprávem, protože tihle proroci se většinou mýlí, zatímco Kassandra měla vždy pravdu.
Takže až někdy budete říkat ono okřídlené “já vám to říkal”, vzpomeňte si na Kassandru.
Ona to říkala už dávno před váma!
