Pojďme všichni skákat na jedné noze a kokrhat!
V tomto článku jsem narazil na německé heslo “Was und dann wie”. Tedy pro ty, co nevládnou teutonsky: “Co a potom jak”.
Já si před to a mezi to vkládám ještě oblíbené “Proč?” v různých variantách, od prosté až po důraznou “vysvětli mi to jako tříletýmu, proč to chceš dělat!”
Ale nekomplikujme to, ono toho i takhle bude zu viel, tedy až po krk. Soudě podle neustále opakovaných výrazech ryzího údivu.
“Použijeme nástroj X!” praví mocným hlasem takzvaný vizionář.
“Proč?” ptá se potížista — já.
“Budeme moci udělat toto a tamto a támhle si tím připravíme půdu pro ono…”
“To je moc fajn, ale CO to bude?!”
Bum, náraz na realitu, wannabe vizionář nejdřív nasadí pohled “bože, s kým to mluvím”, který se pomalu přelévá přes “co mu na to mám říct?” až do fáze “něco honem plácni…”
A tak plácne: “No novou velkou věc!” Co s tím taky, když se vidí už v tom místě, kde se určují strategie, jde se dopředu, nehledají se problémy, ale řešení, taky se chvílema čelendžuje a hlavně hodně diskutuje o tom, co je nejlepší, protože jenom to nejlepší je pro nás dost dobrý…
Jenže já jsem asi nechápavý, a tak se ptám:
- Co to je?
- K čemu nám to bude?
- Proč to děláme?
- Pro koho to je?
- Co to komu přinese?
- Kdo to chce?
Jedna každá otázka důležitější než milion nakreslených návrhů, otestovaných konceptů a týmových porad.
Já často používám jedno přirovnání. Však jsem si ho vymyslel v nouzi, a i když není nijak úžasné, je trefné a popisné, tak co bych ho nepoužil…
Je to jako když sedíte v autě a dohadujete se, jestli máte řadit, točit volantem, jestli brzdit nohou, nebo ruční brzdou, jestli dát blinkr nebo pustit stěrače, jestli jet 35 nebo 45 km/h a jaká rychlost je ještě bezpečná, ale ani jeden z vás nemá ponětí, jestli jedete na výlet na Křivoklát nebo za babičkou do Pyšel!
A ještě máte tu drzost mi tvrdit, že já jsem potížista a upozorňovat mě, že to, co řešíte, jsou přece velmi podstatné otázky!
Je smutné, když po cestě zapomenete, kam že to jedete a proč. To jsou pak takové ty smutné případy, kdy vám reklamní tvůrce vypráví, že on vlastně tvoří krátké příběhy o současném životě, když vám velkotovárník s obuví začne říkat, že on vlastně bojuje proti bolestem nohou, nebo nějaká modelína začne hovořit o přesahu svého poslání… Když se z pošty začne stávat místo komunitního života v obci a to, že by měla doručovat zásilky, se v tom kalupu nějak vytrácí.
Ale ti aspoň na začátku většinou věděli, co dělají. Reklamu, boty, modelku nebo doručování zásilek.
Je pravda, že když jste ani na začátku nevěděli, co vlastně děláte a proč, tak je každá cesta dobrá. Kdo nemá cíl, nemůže ho ztratit ze zřetele. Ale soustředí se jen na technologii činnosti a stává se z něj byrokrat.
