Kurz sebevědomé chůze pro úplné začátečníky

Image for post
Image for post

Šel jsem z recepce na svoje místo, prošel jsem přes redakci, dosedl jsem a vidím, jak na mě mávají kolegyně ze sekretariátu a něco ukazují. Nevěděl jsem, jestli mi třeba někde něco netrčí, nebo jestli něco nepotřebují, tak jsem vstal a šel za nimi. A dozvěděl jsem se něco, co jsem opravdu nečekal.

“Nechtěl bys udělat tady ve firmě workshop? My bychom se přihlásily… Workshop sebevědomé chůze!” A smály se… “My jsme se dívaly, jak jdeš přes půlku té haly, sebevědomě, s hlavou vztyčenou, s lehkým úsměvem, jasným pohledem, pevným krokem…”

“Že? Vlezu do tovární haly, a rázem mi patří! I když ne celá… nejvejš támhle k oddělení domácího zpravodajství…” smál jsem se já.

“Ale vážně, tys fakt šel úplně — hrdě!”

“Však jo. Mám to odkoukané z kurzu Pyšný krok Micka Jaggera, takže když jdu, zní mi v hlavě jasný pokyn: Move like Jagger!”

A pak jsme se bavili o tom, že samy málokdy chodí sebevědomě, že dost často při chůzi klopí hlavu a dívají se na cestu…

“Dívej se na cestu!” To je takový imperativ, který slýcháme od dětství. Protože kdo se nedívá na cestu, ten může zakopnout a namlít si hu… ústa!

Znám to. Bál jsem se několik desítek let, že zakopnu, namelu si hústa a bude to strašné, protože… Protože… Proč vlastně?

No protože se všichni budou dívat a budou říkat “to je ten, co si namlel”, budou se mi smát a já budu muset odejít jak spráskaný pes, kanálem a potmě. Přeci. Jsem si myslel…

A vy si to myslíte taky. A nejen že si to myslíte, ale paralyzuje vás to.

Spotlight effect, tedy představa, že nás okolí nějak významně pozoruje a hodnotí, je zajímavý, i když obvyklý psychologický fenomén. Věnoval jsem mu část své glosy pro HN (odkaz je odemknutý i pro nepředplatitele).

Sebedemotivace

Jenže vám se ke spotlight effectu přidalo velmi pravděpodobně i cosi z národního prokletí. Pravděpodobně vám říkali i to, že se nemáte odlišovat. Říkali vám to tak moc, že se bojíte odlišovat. Dokonce kdyby vám někdo nabídnul, co já vím, povýšení v práci a vyšší mzdu výměnou za to, že budete chodit odteď v oblečení křiklavých barev a usmívat se v obchodech i v MHD, tak by velká část lidí dala přednost té druhé variantě.

Image for post
Image for post

“Přeci ze sebe nebudu dělat kašpárka.” To je ta věta! Ale zkuste se sami sebe zeptat: “A co by se stalo?”

Byli byste přeci trapní. Mluvilo by se o vás: to je ten / ta, co se furt usmívá. Vlastně ne: To je ten / ta, co se culí jako idiot! A chce být zajímavý. Chce být výjimečný, ale je jen trapák!

“Co by si o mně lidi pomysleli?” No, je to fakt: přesně tohle. Někteří. Jiným byste byli dál ukradení, jako jim jste doteď.

Strach ze ztrapnění je jen první národní demotivační mantrou. V těsném závěsu jde strach ze selhání. Protože selhání, to je ten pád na ústa, a to vede k trapasu a posměchu ostatních. Jakmile selžete, je to konec, rozumíte, konec! Neříkejte, že vám to neříkali. Spousta příkladů, jak někdo padnul na dno…

Třetí národní demotivační mantra zní, že kdo chce víc, nemá nic a čím výš se škrábeš, tím hlouběji padneš. A taky že ty nejvyšší klasy se sekají jako první a nejlepší je proto nevyčnívat. Kdo vyčnívá, je nápadný, kdo je nápadný, na toho se zaměřuje pozornost, a pak stačí zakopnout — a dál viz výše.

Pěkně to je vidět třeba v podnikání. Zatímco třeba v USA patří neúspěch k podnikání naprosto přirozeně a bere se jako ponaučení do budoucna, tady se mu říká krach, a to slovo tu má nádech fatálnosti a definitivnosti. Kdo zkrachuje, je zkrachovanec, a to je prostě konec! Na takového člověka se okolí dívá úkosem, a kdyby se náhodou snad hodlal zvednout a zase jít, budou mu to připomínat: Milý pane, co že chcete? Zase začít podnikat? Vždyť už jste jednou zkrachoval, tak vám to asi moc nejde… Vraťte se zpátky odkud jste přišel, mezi zkrachovance a ztroskotance, věnujte se přehrabování v popelu a zpytujte svědomí!

Image for post
Image for post

Proto se tu velká část lidí drží polofunkčních věcí a nejde do rizika. Mít svý jistý se tomu říká. A patří k tomu i rezignace na jakoukoli odlišnost. Když chcete mít svý jistý, tak neriskujete. Držíte se v proudu. Nevyčníváte, nejste nápadní, a snažíte se, aby ani ti okolo vás nebyli nápadní, protože byste tak byli nápadní i vy sami. I když to svý jistý není vůbec dobrý, tak je to lepší, než zariskovat, že? Vrabec v hrsti…

Ještě že máme spoustu takových pěkných starých přísloví, které nám tu naši národní rezignovanost hezky zdůvodní…

Tady je ponaučení první lekce kurzu sebevědomé chůze:

Být sebevědomý je v pořádku!

Naprosto vážně. Vím, že slovo “sebevědomí” má v českém kontextu často mírně negativní zabarvení. Dokonce tak, že když ho chcete použít pozitivně musíte jej vyjemnit a specifikovat ho jako “zdravé”, aby se odlišilo od toho obyčejného. Pravděpodobně nezdravého.

Ono se sebevědomí totiž často zaměňuje za namyšlenost. Jenže tyhle dvě vlastnosti se od sebe liší. Když se po pádu zvednete, usmějete se, řeknete “to jsem ale nemehlo!” a za smíchu okolostojících odcházíte středem, to je sebevědomí. Netrápí vás, že jste upadli, netrápí vás, že se lidé smějí, zítra už nikdo nebude vědět, jak se to stalo a pozítří ani kdo to vlastně upadl.

Namyšlený nikdy neupadne. On totiž nikdy ani nikam nejde. Ale při každé příležitosti rád řekne, že on nikdy neupadl, že těmi, co upadli, jen pohrdá, a že kdyby on šel, to by teprv všichni viděli, jak se má chodit!

V češtině zní sebevědomí možná až příliš tvrdě. Víc se mi líbí anglická sebedůvěra (self-confidence). Tedy ne to, že si o sobě něco myslíte, ale to, že si důvěřujete. Věříte si: zvládnete to, zkusíte to, když to nevyjde, zkusíte to znovu, jindy. Nebo zkusíte něco jiného.

Recept na to, jak si víc věřit, je možná jednodušší, než čekáte. Mně se osvědčila jednoduchá poučka:

Proč by mě mělo trápit, co si myslí neznámí lidé?

Takhle jednoduše to zní, ale pro člověka, který to v sobě nemá a je zatím v zajetí všech těch sebedemotivačních pouček, je to hodně těžké. Totiž, když si říkáte, že vás to netrápí, nepomáhá to, dokud tomu opravdu neuvěříte.

A pak se to stane.

Pak najednou zvednete hlavu, narovnáte záda a jdete. Taky si poskočíte. A usmíváte se.

Já to tak dělám. Možná si o mně myslí, že jsem blázen, idiot, že vyčnívám a dělám se zajímavým, přejí mi potají, abych si tu hubu namlel a těší se na to, říkají si “co si o sobě myslí, že se tak nese? Přitom je to starej, plešatej a tlustej arogantní kokot…”

A víte vy co? Mě to netrápí, co si myslí. To je jejich věc! Proč bych se tím měl zabývat já?

Překonat strach ze ztrapnění je pro život v téhle zemi možná důležitější, než mít kýbl pravých tradičních českých ctností. Je to první krok k tomu, abyste se zbavili paralytického strachu z neúspěchu a získali jste potřebnou sebedůvěru. Zpevní se vám krok, projasní líce a budete veselejší, spokojenější, a šťastní tak, jak se vám ani nesnilo.

Jestli chcete začít hned zítra, kupte si jasné zářivé triko. Garantuju vám, že se na vás budou všichni doopravdy dívat. A vám bude buď neskonale trapně a poběžíte se převléknout, nebo si za hodinu řeknete: “No a co?”

Image for post
Image for post

(Fotofrafie: PD a CC-0, Unsplash, Gratisography atd.)

Written by

Asi stopadesátý zápisník…

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store