Láska za časů COVID-19
Kolega G. G. M. jistě odpustí parafrázi v titulku.
Ve chvíli, kdy toto píšu, má ČR 64 prokázaných nakažených a jsme v situaci, kdy jsou zrušené akce nad 100 lidí a zavřené školy. Akce nad 100 lidí nezahrnují metro, vlaky ani jiné MHD a učitelé chodí dál do práce.
Možná zním někdy ironicky, ale tohle bych chtěl vypíchnout, pane redaktore: Omezení jsou správná. Tečka, basta fidli.
A protože tady není konec textu, dá se předpokládat, že mám v rukávu nějaká ALE. Je to opravdu tak, “ale” mám…
První “ale” se týká způsobu, jakým orgány nařízení vydávají. Nemůžu se zbavit dojmu, že za nimi není žádný jasný plán, že se prostě sejdou, poradí, něco je napadne, a tak to vyhlásí. V zásadě se jedná o rozhodnutí správná, ale působí hodně nahodile. Bylo by fajn říct: “Uděláme A a B. Pokud se stane to a to, uděláme C, D a E. Pak zvážíme F a G.”
Na druhou stranu (ano, to je ale k tomu prvnímu ale — protože alema se u nás nikdy nešetřilo!) si říkám, že by taková informovanost možná vedla k něčemu velmi ošklivému, tedy k větší panice, než je nezbytně nutné.
Příklad? No prosím: karanténa pro ty, co se vrátí z Itálie, započne za… A co se stalo? No jasně, davy se řítily, aby to stihly do času T, a ještě si lebedily, jak na to vyzrály, protože nemusí do karantény a můžou jít chrchlat do práce, jak jsou zvyklé, a posmívat se těm, co se vo hodinu vopozdili...
Vychcanost? Ne, to není úplně přesně ten problém. Problém je pocit, že voni nás omezují, a je tedy naším právem — ba co dím, naší povinností — je přečůrat a udělat to tak, aby se to nás nedotklo.
Jinými slovy zase ta ohraná písnička: Zákazy? Jen ty, co se nám hodí, a kdo je dodržuje, je moula, co v tom neumí chodit, protože stačí, když se pořádně rozhlídnete!
Paní má podezření na COVID, a tak sedne do autobusu a jede k doktorovi do města. Není to zakázané přeci, a zdravý rozum? No, přeci se nebude omezovat!
Ti, kteří před týdnem, dvěma odjeli do Itálie lyžovat, i když to všemožné autority nedoporučovaly, s argumentem “no a co?!” jsou stejný případ: přece už zaplatili a chtějí využít svého práva(!), do čehož jim nikdo nemá co kecat, a tím míň Babiš(!!)
Explicitně zmiňuju, že případ, kdy cestovka řekla “je to bezpečné, a když to zrušíte, tak vám nic nevrátíme”, sem nepatří. Mluvím o případech, kdy se lidi mohli rozhodnout nejet, bez restrikcí, a přesto řekli, že na to prcají…
Problém je široce rozšířený pocit, že nad moje práva není a před nimi jdou zákazy, doporučení i zdravý rozum stranou. Mně se to stát nemůže.
Někdy vám tu povyprávím o svém dalším otravném rysu, totiž o bezpečnostní obsesi. Teď jen stručně: lidi kolem sebe štvu tím, že často kontroluju, jestli mám všechno důležité u sebe. Jestli jsem zamknul. Jestli je auto správně zabržděné a zaparkované. Že si v tlačenici hlídám kapsy. Že nenechám věci bez dozoru na pláži. Že při odchodu kontroluju, jestli jsou zavřená okna a jestli nezůstal zapojený nějaký spotřebič. A tak dále, a tak podobně. Otravné to je ve chvíli, kdy k témuž nutím ostatní, nebo je zdržuju tím, že nejdu, dokud nezkontroluju. Ale mám k tomu dobrý důvod: nemyslím si, že mně se to stát nemůže. Vím, že mně se to stát může, ale taky vím, že s troškou námahy můžu výrazně snížit pravděpodobnost.
Takže se nebudete divit, že s tímhle nastavením mi člověk, který si jede lyžovat do země, kde se šíří COVID, připadá, jemně řečeno, lehkovážný.
Je to druhý pól extrému. Jedni jsou ti, co jedou do Itošky, protože teď budou střediska prázdná, jelikož panikáři, cha cha cha, zůstali doma. Druhý pól extrému jsou ti, co nakupují zásoby jak pro regiment, hnáni strachem, že voni (tamti, však víte) něco zakážou, zkolabuje zásobování a budeme všichni v prdeli…
Čímž se obloučkem vrátím k poslednímu ale. Totiž k tomu, dlouhá desetiletí pěstovanému, začarovanému kruhu nedůvěry ve vrchnost. Je to prosté: úřad něco omezí nebo nařídí, prostý občan to naoko splní, ale pošaší si to jinak. Úřad zjistí, že občané nařízení obcházejí, tak přitvrdí. Občan reptá, a o to víc si najde cestičky a skulinky mimo zorné pole úřadu. A tak úřad přitvrdí znovu, občan vytrčí prostředníček a zaleze do poloilegality, úřad ještě přitvrdí… A takhle si tu žijem!
Pak je vám smutno, když přijedete do země, kde sice občané své volené zástupce kritizují skrznaskrz, ale když je něco potřeba, tak to udělají, protože věří, že to má smysl a že si vláda nevymýšlí restrikce z plezíru, a vice versa: vláda tam nevymýšlí píčoviny jen proto, že si připadá všemocná jak sultán po vojenském převratu v Tramtárii, a nechce tu křehkou důvěru podělat.
Neříkám, že musíme politiky a úřad milovat, ale nezaškodilo by, kdyby se atmosféra trochu proměnila. Že by třeba vrchnost nenařizovala zbytné kraviny, takže by občané neměli pocit, že musí vše obejít. To byste čuměli, jak by se zvedla ta vzývaná úcta k zákonům.
Jak to změnit? No, teď nijak. Teď musíme počkat na konec epidemie a doufat, že opatření nenapáchají zásadní dalekosáhlé škody, kde bych na prvním místě jmenoval vzestup silné ruky, na druhém mimořádná dočasná opatření trvalého rázu a na třetím dojem živnostníků, že se na ně stát vždycky vysere, ačkoli oni ten létající cirkus podstatnou měrou živí.
Je fajn, že stát jako takový při epidemii funguje, i když je to občas trochu groteska. Ale to podstatné se děje, plus mínus, správně. Jediné, co chybí, je důvěryhodná autorita. Někdo, komu by člověk mohl věřit. Jako jo, jsou lidi, co věří Babišovi, jsou lidi, co věří Zemanovi, ale zrovna tihle dva nejsou ta důvěryhodná autorita, kterou bych si představoval.
Víte, představoval bych si někoho jako je Dana Drábová, jestli mi rozumíte… Kdykoli se tahle chytrá ženská objeví a promluví o jaderné energii, tak si ji poslechnu a nebojím se jí věřit, protože prostě nepůsobí dojmem, že má důvod lhát. Věřím, že kdyby v Temelíně unikla radioaktivní voda, tak ona si stoupne před kameru a řekne: “ano, stalo se to, je to problém, udělali jsme toto a toto, teď se dělá toto a chystá se tamto, vy můžete být v klidu” — a krom mašíblů budeme všichni v klidu.
Někdo takový, kdo dokáže i v krizové situaci říct: “Je to vážné, ale nepanikařte!” — a lidi mu většinou uvěří, ať jsou jinak ti nebo tamti, protože jim to vysvětlí, aniž by z nich dělal voly.
A do té doby minimalizujte, prosím, škody:
- Mejte si pořádně ruce.
- Nechrchlejte do dlaně.
- Nešmatejte si furt na ksicht.
- Když je vám blbě, zůstaňte doma a nechoďte chrchlat do práce.
- Nebuďte lehkomyslní. Situace je vážná.
- Nepanikařte. Situace není zas tak vážná.
Hlavně nedávejte na odiv, jak moc na nařízení prcáte, protože když to budete dělat, tak voni přitvrdí a tamti druzí vykoupí kromě rejže, těstovin a roušek i benzín, cigára a křížovky!
