Máš-li v duši pnutí, založ sobě hnutí!
Když začal Milion chvilek pořádat demonstrace, propadal jsem čím dál větší skepsi z toho, jak velký rozpor je mezi očekáváním a výsledkem. Bylo hmatatelné, jak s každou další demonstrací klesá reálná síla cokoliv změnit.
Je to logické: přesvědčíte lidi, aby vyšli do ulic, a spolu s nimi něco požadujete. Nestane se nic. Tak je tedy svoláte znovu a znovu požadujete. A zase se nestane vůbec nic! Tak přitvrdíte. Sejdete se znovu a zase. Pokaždé velmi rozhodnými slovy odsoudíte nešvar, zazpíváte si Ach synku synku a řeknete své rezolutní “už dost!” Jdete domů, druhý den si pustíte televizi, přečtete noviny a hledáte, co moc říká na vaši demonstraci: Nic! Žádné rezignace, nanejvýš pár dehonestujících výroků.
Scházíte se dál, sami přesvědčení přesvědčujete ostatní přesvědčené, že “tentokrát už ale opravdu dost!”, utvrzujete se v tom, že to děláte správně a že “to přece takhle dál nejde”, ale každá další demonstrace jasně ukazuje, že když nic nezmohla ta předchozí, tak ta následující zmůže ještě míň.
Ještě že přišel koronavirus, jinak by to muselo být trapné i organizátorům.
Vlastně Milion chvilek uspěl ve dvou věcech. Zaprvé ukázal, že v tom nejste sami. Je fajn vědět, že nejste se svým názorem opuštění. Zadruhé pak dopřál mladším možnost zažít opojnou atmosféru masové demonstrace, kdy lidi věří, že o něco jde a něco se stane. Sice se nic nestalo, ale atmosféra byla jistě úžasná.
Na druhou stranu ukázal, že s dostatečně nestoudným oponentem nějaký “tlak zdola” nehne ani o píď. Platí to pro Zemana stejně jako pro Babiše. Nejen oni vědí, že stačí mít hroší kůži a dostatek oddaných fanoušků a nemusí se s “hlasem lidu” nijak zalamovat. Stačí ho prostě ignorovat, případně hodit nějakou tu kost k ožužlání, nějaký skandálek, a nežádoucí pozornost zmizí. Což je velmi tristní zpráva pro všechny další pořadatele demonstrací: i kdyby davy zaplnily tři Letné vedle sebe, za týden o tom budete vědět zas jen vy…
Přesto takové akce nějaký výsledek mívají. Téměř pravidlem se stávají výzvy lidu organizátorům, aby se nebáli, vstoupili do politiky a “konečně to změnili”. Stojíme za vámi, jděte před námi!
Já zas tak starý nejsem, ale od roku 1990 jsem slyšel už tolikrát příběh o vstupu Velkého Spasitele do politiky, doprovázený iracionální vírou, že teď už konečně zvítězí slušnost, rozum a poctivost nad politickými čachry, že se tomu napůl směju a napůl pláču zoufalstvím, že tomu pořád ještě někdo věří.
Co pamatuju, tak přišedší spasitelé buď shořeli jak papír a během pár měsíců zatroubili k ústupu, nebo se přimknuli k nějaké straně a stali se z nich normální straníci, nebo dělali chvíli show, než se provalilo, že jejich “nepolitické hnutí” je jen korýtko a výtah k prebendám, a pak buď tiše odešli, nebo si na troskách předchozího hnutí založili úplně nové hnutí, které to teď už ale doopravdy změní.
Strany jsou pro straníky, hnutí pro hnuté
Nejinak tomu je u Mikuláše Mináře, takto vedoucí postavy Milionu chvilek. Toho zklamalo, že demonstrace nezmohly vůbec nic, a rozhodl se pro změnu. Konkrétně v rozhovoru pro Deník N uvedl, že “začíná zvažovat” vstup do politiky. Jak jinak, když to před půl rokem rozhodně odmítal, to dává smysl!
Pokud vám tohle nestačí jako ukázka totálního rozhodného lidoveckého “možná”, tak čtěte dál:
“Už jsem se takřka rozhodl, že je potřeba, aby se změnila dynamika. Aby se změnila zaseknutá politická dynamika. Je potřeba pokusit se vytvořit nové hnutí, které bude mít potenciál oslovit i tu část voličů, kterou nedokáže oslovit opozice, tedy současné voliče vládních stran, oslovit lidi, kteří jsou v deziluzi a nevolí, nebo ty, kteří volí vládní strany jako volbu z nouze.”
Tomu říkám jasné slovo rozeného lídra! Už se takřka rozhodnul, že je potřeba pokusit se něco udělat! Prosímvás, řekněte mi, až se úplně rozhodne, že se pokusí něco udělat, u toho chci být. Takové věci předpovídám jednoznačný politický úspěch!
Znáte to úsloví “podle řeči poznáte je”? Mnohokrát jsem si potvrdil, že je pravdivé. Člověk ani nemusí číst mezi řádky. Jakmile vidí, že třeba nějaká firma nebo celebrita kategorie C prohlašuje do novin: “zvažuju, že podniknu právní kroky” (případně “zvažuju podání trestního oznámení”), tak je jasno: Neudělá nic, ale chce, aby se o tom napsalo! Jakmile někdo prohlásí, že “zvažuje, že by něco udělal”, tak mlátí prázdnou slámu: Buď to udělej, nebo o tom nepindej! Platí to v politice stejně jako v píár.
Kolegové komentátoři úkrok směrem do reálné politiky Minářovi vyčítají. Že tím rozdrobí křehkou a těžko se rodící volební spolupráci opozičních středopravých stran. Já myslím, že podobné obavy nejsou na místě — projekt, o němž je jeho zakladatel “téměř rozhodnutý, že je potřeba se pokusit ho udělat”, nejspíš nikomu hlasy nesebere…
Jeho potenciální voliči jsou teď totiž taky takřka rozhodnuti, že bude potřeba pokusit se ho volit. Což je politický plán, který víc než půl procenta nedá.
Však to znáte: Chtěl bych neznamená nic, chci dokáže divy! Ale tam ještě, nakolik jsem vyrozuměl, Mikuláš Minář není.
