Maturitní sen
Myslel jsem, že jsem jediný, komu se to děje. Že mám, bůhvíproč, takhle blbé sny, a bral jsem to jako sui generis nespravedlnost. Proč já?
Ne, vážně: Proč já? Moje maturita nebylo stresující období, spojené s intenzivním učením, to ani náhodou. Vlastně jsem se většinu čtvrťáku dost flákal, chodil na pivo a hrál mariáš. O svaťáku jsem se na učení… no, jak jen to říct? Takhle: nepamatuju se, že bych měl doma seznam otázek z maturitních předmětů, natož abych se na ně podíval.
Maturita prostě byla věc, kterou udělám na základě toho, co vím a umím. (Udělal.)
Střih.
O mnoho let později jsem se do školy vrátil. Vlezu do třídy a koukám: většina spolužáků na svých místech, sedí, debatují, “a co ty, jak se máš, co děláš? — No to víš, já jsem teď ředitel ve Škodovce, a co ty?” Vypadalo to jako třídní sraz, ale bylo to v naší bývalé třídě. Fajn nápad, ne?
Až do chvíle, kdy přišla třídní a oznámila nám, že podle zákona teď skládáme všichni maturitu znovu. “No co co, netvařte se, že jste o tom nevěděli!”
Všichni začali vytahovat tužky, papíry, pravítka, třídní šprtka volala “ještě néé, ještě néé”, jak byla zvyklá u každé písemky, spolužačka A. za mnou koulela očima a dramaticky šeptala kámoškám “Jestli dostanu obrozence, tak nevím vůbec nic, já se na to od maturity nepodívala…”, no zkrátka tanec.
Seděl jsem tam jako debil a říkal jsem si: “No, tak to teda nevím, vždyť jsem naprostou většinu těch věcí, co nás k maturitě učili, zapomněl a nikdy jsem je nepotřeboval, to jsem teda fakt hodně zvědavej…”
A jak tak v tom snu přemýšlím (jasně že to byl sen…), tak mi najednou došlo, že to bude docela trapas v práci, když to neudělám… Moment, říkal někdo “v práci”? Proč tu vůbec sedím? Nemám být v té práci? Asi jo… Ale když mám být v práci, co dělám tady?! Co by se stalo, kdybych se sebral a odešel?
Tak jsem se sebral, odešel, nikdo se mě na nic neptal, a já se probudil.
Od té doby se mi to stalo mnohokrát: opakovaná maturita, ovšem v aktuálním věku. Všichni jsme v těch snech vypadali tak, jak vypadáme reálně, všichni si to v tom snu uvědomovali, že nám je pětatřicet, čtyřicet, pětačtyřicet… Všichni už dospělí, pracující, s těma autama a telefonama, všichni si uvědomující totální absurdnost té situace (jasně, moje projekce).
Jednou jsem o tom vyprávěl spolužákovi, a ten se k mému překvapení vůbec nesmál, ale říkal, že to má taky. Od té doby se ptám různých lidí — a většina mi to potvrzuje! Stejné školní sny, většinou z rodu lehkých můr… Někteří skládají státnice, ale ta maturita jednoznačně vede.
Ou kej, dejme tomu, že jste všichni byli stresaři a drtili jste se na maturu, ale furt: proč já? Já trochu narušuju stereotypní výklad (“první důležitá zkouška v životě, první velký stres…”), protože tohle jsem fakt neměl. Vlastně si tak říkám, že kdybych se učil, tak se stresuju, ale jak jsem se neučil, tak se stresovali jiní! :) Mně bylo upřímně srdečně jedno, co s maturitou. Neměl jsem žádné “plány do budoucna”, jako uvědomělejší spolužáci…
Možná bych to neměl takhle na rovinu přiznávat, ale tyhle sny jsou to nejvýraznější, co teď, skoro třicet let od maturity, přetrvává. Ani si moc nepamatuju, jak maturita probíhala, ani co jsem říkal, vlastně fakt nic. Jediné, co mi utkvělo, byl ten rozpor mezi tím, co neustále opakovali učitelé, a životní realitou. Jeden příklad za mnohé: maturitní vysvědčení jsem potřeboval, tuším, jen u přijímaček na VŠ. Dneska někde leží mezi dokumenty… Nemám pocit, že bych ho někde musel vytahovat a ukazovat, aby mě třeba vzali do práce.
Jo, nedávno jsem ho musel najít, protože ho chtěli kvůli ministerskému statistickému nařízení. Jeho důležitost je pochybená — stát má ve statistikách záznam, že jsem maturitu složil, a opakované dokládání téhož stejnému státu za účelem statistiky je nonsens.
Jen ty sny… Máte je taky? Jestli jo, tak zatleskejte (myslím tím tu ikonku “clap”, co je pod videem s Júliou…)
