Maximalism sucks!
Chtěl jsem, aby nadpis vypadal jako správný motivačně-příručkový citát. Protože chci psát o tom, že vaše dřina bývá dost často nejen škodlivá, ale dokonce zbytečná!
Fakt. Že perfekcionismus zabíjí, to se ví dávno. Že z něj máte úzkosti a deprese, že to ničí vaši produktivitu, to se ví taky. Ale mám pro vás ještě jednu horší zprávu: Zatímco si, coby perfekcionista a maximalista, myslíte, jak hrozně moc dřete, tak ve skutečnosti děláte úplně zbytečnou práci!
Neděláte práci, kterou by někdo jiný zvládl rychleji. Ani neděláte práci, kterou by někdo jiný lajdácky odbyl. Ne. Děláte práci, kterou by nikdo jiný nedělal, a nic by se nestalo!
Vizualizujte si to.
Tak se tady uklidníme, popadneme dech a zastavíme rozvibrované čakry, jo? Půjdeme na to opatrněji… V první řadě si řekneme, že mezi perfektním a špatným, mezi vším a ničím, je strašně obrovský prostor, kde jsou všechny ty pojmy jako good enough nebo minimum viable… Já vím, že to vám, perfekcionistům a maximalistům, zní jako hereze. Že vy uznáváte jen 100 %, a všechno ostatní je 0. Nedokážete říct, že vám 90 % stačí. Ani 99 % vám nestačí.
Vy znáte Paretovo pravidlo, víte, že osmdesát procent práce uděláte za dvacet procent času, víte, že těch zbývajících 20 % práce sežere 80 % prostředků, ale máte dojem, že pro vás neplatí. Protože vy musíte mít vždy sto.
Vám nestačí, že jste na 80 %, vy vynaložíte další dvojnásobek energie proto, abyste se dostali na 90 %, a pak ještě dvojnásobek, aby to bylo 95 %, a pak ještě dvojnásobek na 97 %, a pokud vás někdo neutne, dokážete honit svoji iluzi 100 % jak Achilles želvu.
Stejně jako ten Achilles nakonec želvu dohoní, tak i vy nakonec práci odevzdáte, ale trvá to nekonečně dlouho…
V mnoha motivačních příručkách jsem viděl recepty, jak s tím bojovat. Nějaká paní dokonce psala, jak jí perfekcionismus zabíjel její spisovatelské mojo. Na tom vidíte hned dvě věci, totiž zaprvé: že to je fakt problém, který pálí kdekoho, a zadruhé: že je dobré neplést si populární slova, třeba mojo a jóni.
Nakonec jsem, vzhledem k dlouhé historii svého boje za uznání good enough přístupu a na základě zkušeností z vlastních selhání téhož typu, usoudil, že jsem dostatečně povolán, abych formuloval heslo, které vám pomůže překonat propast nekonečných porad, meetingů a odsouvaných dokončování.
Jste připraveni? OK, pojďme na to:
MIND YOUR BUSINESS!
Variantně si můžete doplnit za your ještě “f***ng”…
Tahle fráze se používá jako odpálkování a český ekvivalent je “starej se o svý!” Slyšíte ji, když někomu rýpete do toho, co dělá, jak to dělá a co by měl dělat jiného. Ale můžete si ji otočit sami na sebe a starat se o svůj byznys.
Přijde Kohn za rabínem a stěžuje si na poměry, na krizi a vůbec na všechno. “Rebe, obchody nejdou, všichni dluží, jsem skoro plajte, ale támhle Berkowitz! Já ho sleduju — každej den k němu jezdí cesťák, od čtyř firem bere, ptal jsem se u nich, i na úvěr mu dávají, mně nikdo nechce počkat ani týden, a jemu úvěry, reklamu má na náměstí, to nevím, kde na ni vzal…” a lamentace neberou konce. Nakonec mu rabín skočí do řeči a povídá: “Víš ty co, Moše? Berkowitz se stará o jeden obchod, o ten svůj, a na to mu stačí schopnosti i síly! Ale ty se staráš o dva obchody — o svůj a o jeho! A na to nemáš ani schopnosti, ani sílu!”
A stejně jako Moše pálí svou energii a čas zbůhdarma na něco, co mu nepřináší zisk a neprospívá jeho obchodu, tak i spousta lidí pálí síly na věcech, co nemají efekt.
Ještě se to dá pochopit ve chvíli, kdy si v nadšení z tvoření neuvědomíte, že překračujete hranici, kdy množství nákladů, vynaložených na to, aby si vaše zboží koupilo o deset procent víc zákazníků, bude vyšší než příjmy z těchto deseti procent. Nevšimnout si té hranice a zastavit za ní, to není hřích. Hřích je vědět, že můžete mít 500 zákazníků, mít jich 450 a vědomě vynaložit polovinu příjmu na to, abyste získali dalších 30…
A jestli je něco ještě větší byznysový hřích, tak je to hřích ztráty soustředění kvůli maximalismu. Místo toho, abyste prodávali, co máte, řešíte prkotiny, které nebudou mít žádný vliv na podstatné věci: produkt, prodej, servis.
Modelový příklad — je samozřejmě smyšlený, takže pokud se v něm poznáte, je to náhoda:
Začínáte s nějakým produktem. Budete dělat, řekněme, program pro domácí účetnictví. Nevíte, kolik přesně lidí o takový produkt bude mít zájem ani kolik za něj budou ochotni zaplatit, ale doufáte, že zájem bude a ochota taky, tak jdete do toho.
Jenže místo toho, abyste udělali rychle základ, totiž aplikaci, kam nafotíte účtenku, uloží se vám s datem a poznámkou do paměti a na konci měsíce se všechny ukážou, aby si je člověk mohl sečíst, tak sejdete z cesty byznysu na cestu overengineeringu. Česky by se dalo říct na cestu převymýšlení.
Kdybyste zůstali u základu a pustili ho mezi lidi, tak zjistíte, kolik lidí něco takového fakt ocení, kdo je vám za to ochoten padesátku měsíčně dát, kolik tak lidi můžou mít měsíčně účtenek, a víte, co by se jim líbilo nejvíc. A pak to pro ně můžete udělat a organicky růst.
Ale vy ne. Vy jste podlehli mámivému pozlátku perfektního produktu na první výstřel. Takže uděláte průzkum trhu, ze kterého vám vyjde balík požadavků, o kterých vám focus group řekla, že kdyby takovou aplikaci používali, tak by určitě toto chtěli. Pak to dáte jako zadání pro vývojáře, co to začnou tvořit, a pokud jsou ze stejného ranku, tak vězte, že dojdou do bodu, kdy to bude z 80 procent napsané, ale oni se rozhodnou, že je to potřeba přepsat, protože se objevila nová technologie, která je na to mnohem lepší, a navíc to, jak to napsali teď, bude mít problémy, když to bude mít víc než sto tisíc uživatelů.
O Caesarovi se vypráví, že dokázal zastavit vojáky, co v hrůze a panice prchali z bitvy, a svou vůlí je zklidnit a přimět, aby se vrátili zpět a bojovali! Chtěl bych vidět Caesara, který dokáže zastavit rozjetý tým vývojářů, co se rozhodli, že ještě nedokončenou aplikaci musí od základů přepsat! Jaká síla musí být v člověku, který je dokáže donutit, aby nepřemýšleli, co bude se sto tisíci uživateli, když jich zatím nemáte ani pět, a aby dodělali to, co rozdělali, i když to není perfektní!
Taky si, jak jinak, najmete odborníky na UX. A samozřejmě si nenajmete takové, kteří vyznávají nějaký simplicistní přístup a průzkum bojem, to vy ne; najmete si perfekcionisty, kteří navrhnou úplně vymazlenou ňuňu aplikaci. Za rok. Možná. Spíš ji po půl roce otestují na fokusce a rozhodnou se, že celý návrh předělají, protože lidi nepochopili, jak je to s těma účtenkama, a jemně vám doporučí, že je potřeba soustředit se na možnost třídit výdaje do kategorií.
Logo bude grafik tvořit tři měsíce. O barevném schématu se bude mluvit každý týden na poradě libovolně dlouhou dobu…
Takže vesele pálíte prachy, máte rozpracovanou perfektní aplikaci, kterou, jak doufáte, budou používat miliony lidí, jen jaksi nemáte furt nic hotového. Vývojáři mezitím přepisují a optimalizují jádro databázového systému, marketing vám tvrdí, že musíte najmout tým, co implementuje OCR a umělou inteligenci, která přečte a rozluští nafocené účtenky, vývojáři vás posílají do bank, abyste dohodli automatické párování účtenek s bankovnictvím, a podle DevOps potřebujete dva další servery v cloudu.
Možná by to mělo umět i číst a platit složenky. A pak taky tři lidi ve fokusce říkali, že by bylo fajn mít v tom nákupní seznam. Navíc jste nedořešili pricing — bude to podle počtu nafocených účtenek? A co byznysové předplatné? Mimochodem — jak v tom budou řešit účetnictví živnostníci a malé firmy?
Rok uplynul. Aplikaci ještě nikdo neviděl, ale vývojáři prý už implementují Elasticsearch, aby šlo v účtenkách vyhledávat. I průzkum v cílové skupině proběhl a vyšlo vám, že se všichni na vaše univerzální účetnictví těší. Mimochodem, mělo by být i podvojné a integrovat EET…
Víte, kde je problém? Samozřejmě: ve vás. Nezabránili jste tomu, nechali jste se unést maximalismem, ztratili jste fokus a hlavně jste se přestali starat o svůj byznys. Váš byznys je aplikace pro domácí účetnictví, ne komplexní řešení pro správu financí…
Ocituju Jakuba Vránu, známého českého vývojáře, který zblízka poznal americké internetové giganty a s odstupem dokáže hovořit o rozdílu v mindsetu. V rozhovoru pro Lupu se vyznal z toho, jak pochopil americký přístup a “tah na branku”, i když s ním vnitřně nesouhlasí.
Ot.: “Jaké je být vývojář ve Facebooku?”
Něco je tam dobré, něco špatné — podle toho, jak se na to podíváte. Ve Facebooku pěstují přístup ‚move fast, break things‘ — vyvíjí se rychle a jednoduše, třeba i ne tak pečlivě, jak by si to zasluhovalo. Když se funkce ujme, nějak se to možná opraví potom. Nebo se zjistí, co je na tom špatně, a předělá se to — starý kód se zahodí, napíše se nový.
Je to super v tom, že vývoj jde kupředu mnohem rychleji, než když se vyvíjí více uvážlivě, pečlivě a plánovaně. Ale mně to tolik nevyhovovalo proto, že já jsem v určitém smyslu asi perfekcionista a vždycky jsem to chtěl udělat pořádně a soustředil jsem se i na to, co možná není tak důležité.
Ve Facebooku se hodně klade důraz na to, aby lidé dělali to nejdůležitější. Že vylepším nějaký kód, to asi není tak důležité, pokud to nemá měřitelný dopad. Vylepším‑li ho tak, že se měřitelně zlepší výkonnost služby, nebo že na ni začne chodit více lidí, třeba více ‚lajkovat‘ obsah, pak je to dobré, ale jestliže jen zlepším kód, má se za to, že to nebylo tak moc důležité. To mi nevyhovovalo, protože já chci dělat věci pořádně.
(…) Já jsem trochu bojoval právě s tím, abych dělal na tom důležitém. Často jsem měl pocit, že jsem udělal něco skvělého, a můj manažer na to, že je to sice skvělé, ale co nám to dá? Nebylo to asi tak přínosné, aby se podle jeho názoru vyplatilo vynaložit na to můj čas. Měl jsem třeba pocit, že něco je špatně, že se to musí opravit, ale pak to nemělo měřitelný výsledek. Takže ten přístup je skvělý, ale vyžaduje sebekázeň.
Vidím v tom jeden z velkých rozdílů mezi tím, jak myslí v Americe a jak se myslí v Česku: V Americe mají hrozný tah na branku. Rozlišují si, co je důležité a co není důležité. Některé americké weby třeba vypadají hrozně, a my si můžeme říci: jak tuhle hrůzu může někdo používat? Ale oni to nepovažují za důležité. Důležité je to, že si lidé házejí zboží do košíku a pak zaplatí. Američané se soustředí na to, aby optimalizovali tohle, ne na to, aby to měli hezké.
A týká se to tedy i kódu, nejen designu. Mně přijde, že v Česku — aspoň v těch kruzích, ve kterých jsem se pohyboval já — hrozně řešíme blbosti, na kterých až tolik nezáleží.
(…) Já se ho (zmíněný přístup, pozn.aut.) snažím naučit. Sám to dělám jinak, ale jejich výsledky beru jako důkaz toho, že jejich přístup je správný a můj špatný. Mám svou přirozenost, ale snažím se posunout se k tomu, abych se také soustředil na to, na čem záleží opravdu. Obecně je však pro mě těžké rozpoznat to.
Je to radost číst od člověka Jakubova typu. Znám jeho pečlivost při programování. Jeho až brusičský přístup ke kódu. Vím, že to považuje za důležité a esenciální, a o to víc si cením výše citované introspekce.
Ještě jednou si to zopakujme:
Mně přijde, že (…) hrozně řešíme blbosti, na kterých až tolik nezáleží.
A taky chytáte všechny zajíce z celého pole najednou!
