“Selhání fuzzy logiky. Mezi nulami a jedničkami je stále větší propast!”
Mám rád tyhlety uživatele. 5 sledujících, 29 sledovaných, 90 tweetů. A když se na jejich tweety podíváte, tak vidíte: retweet VKm, retweet Matějky, něco o Merkelové, o migrantech, nějaký Kechlibar, střelba v USA, homosexualizace Evropy, a mezi tím spousta reakcí na jiné tweety, převážně od lidí, co mají 1000 a více followerů.
Na Facebooku to jsou taky takoví: Bez profilové fotky, nanejvýš nějaký generický obrázek se škrtnutou mešitou, nebo vlajkou EU, nebo něco podobného. Dva příspěvky, někdy ani to ne. 14 přátel. Bydliště: třeba “Kuala Lumpur” Cha cha chááá, teďs to Facebooku natřel, ty mulo, teď je úplně zmatený! Škola? Když už, tak vysoká škola života, zaměstnání stylem “poskok ve společnosti Světové Židovstvo”…
Nejradši je mám, když mi na něco reagují. Třeba na ten minulý článek. “Ale EU dělá to samé a za naše peníze, zkuste něco proti EU ceknout a jste hned ruskej agent…” Tak pravil autor účtu, který šíří ruskou propagandu. Pro forma jsem položil otázku, jak se označují lidé, kteří v Rusku něco ceknou protio Rusku — jestli se jim říká “uklizení”, “zavření”, nebo “mrtví”, ale na odpověď čekat nebudu.
Pamatuju se, jak jsem před mnoha lety fascinovaně sledoval jednoho takového s ramenama přes celý monitor, který jel svůj vlastní příběh, postavený na obrácené implikaci. Výjimeční lidé bývají nesnesitelní a působí namyšleně je docela realistické pozorování, tak to zkoušel obráceně: působit namyšleně a nesnesitelně, a když mu to někdo řekl, hned pálil ad hominem: “No, prostě nedáváš mou výjimečnost…” Výjimečný kokot leda tak, ale kdeže mu je konec…
Jsem označován za pitomce, protože kritizuju EU a to se nesmí! je přesně taková obrácená implikace. Většinou to bývá přesně obráceně: Jsi standardní hlasitý pitomec, ale nevíš to o sobě, tak si myslíš, že to je kvůli tomu, jak jsi odvážný.
Dělat z pitomců celebrity na dva dny, to není žádná novinka. To se dělo vždycky. Všechny celebrity kategorií D a E vznikají z naprosto nes(t)oudných jedinců, ochotných svou osobnostní poruchu demonstrovat před lidmi. Bulvár a internet z dostatečně výrazné nuly udělá známou, i když zapomenutelnou nulu.
Pro přesun z kategorie D výš, mezi céčkové a béčkové celebrity, musí takový jedinec krom výstřednosti i něco umět. Ale přesně dle pánů Dunninga a Krugera lidem v kategorii D a E chybí právě schopnost vnímat, že jsou naprosté nuly, a tak při krátkém okamžiku slávy propadnou mylnému dojmu, že jsou jedničky. Následný ústup zájmu pak považují za chybu či pomstu okolí.
Problém sociálních sítí a moderní komunikace vůbec je, že pitomci uvěřili, že mohou být celebritami, nebo že jimi dokonce už jsou. Začali svými názory, které nikoho nezajímají (logicky), a tak přitvrdili, přidali “kontroverzi”, což je dneska až na výjimky ruský narativ, a považují se za digitální disidenty, kteří šíří pravdu v moři mainstreamové ohlušující propagandy.
Jeden každý jako digitální Mistr Jan Hus. Ale mezi námi, přáteli, se nebudeme oslovovat celým jménem; stačí jen Mistr.
Příběh osamělého bojovníka proti všem si nebudeme kazit realitou, ne? Nebudeme mu říkat, že jeho disentní názory jsou ve skutečnosti slyšet úplně všude, vycházejí tiskem, a ta zlá evropská unie a prohnilý Západ ho za to ani nezavře, ani mu nezabaví počítač, ani ho nepošle do vyhnanství.
Dokonce ti ještě blbější a ještě radikálnější, kteří ze stádia “šířím svou pravdu” dospěli do stádia “vyhrožuju nepřátelům”, nejsou většinou ani potrestáni. Jejich výhružky, plné pravopisných chyb a slohově spadajících do kategorie “slovní salát”, ukazují, že původce má dost práce s tím, aby vůbec trefil půllitrem k ústům a nelil si pivo do oka, takže riziko, že by něco reálně provedl, se limitně blíží nule…
Ale když už se objeví nějaký radikál s natolik rozvinutou orientací, že pochopí smysl a význam trestu a je tedy potrestán, to je zase křiku! Bojovník svaté války je nyní mučedníkem, odsouzeným k veřejně prospěšným pracem, no hotové galeje… Až zas budete kritizovat Rusko, tak si vzpomeňte, jak fašistický západ umlčuje nepohodlné názory!
Můžu tisíckrát vyznávat heslo “nesouhlasím s vámi, ale budu bojovat za to, abyste své názory mohl říkat”, ale to neznamená, že chci názory těchto lidí poslouchat.
Já vím, že správný liberál přeci nikoho neumlčuje a vždy si vyslechne i druhou stranu a … Však víte, milion dalších pouček, které říkají, jak je dobré, zdravé a prospěšné poslouchat opačný názor, jak vás to může obohatit a kdesi cosi.
Problém je, že pitomec neformuluje opozitní názor. Pitomec formuluje akorát frustrovaný křik.
Jak to vím? Kdo jsem já, abych něčí názor označil za frustrovaný křik? Jak si mohu dovolit takhle hodnotit? No, mohu, a vy můžete taky. Dokonce byste to měli dělat, každý den, pořád, neustále. Stejně jako to dělají novináři — respektive by měli dělat. Měli by své informace ověřovat, zkoumat, hodnotit. Kvalitní žurnalistika není taková, kde mluví pět minut Hitler, pět minut Židi, ale taková, kde jasně zazní, že fyzická likvidace lidí dle pana Hitlera není přijatelná! Stejně jako by tam mělo zaznít, že teorie ploché Země je píčovina a odmítnutí očkování an sich taky, a navíc nebezpečné.
”Ale opačný názor je stejně hodnotný…” Není, a vy to víte! Když budu mít infarkt, budu ho řešit s kardiologem, ne s kartářkou. A když kardiolog řekne “angioplastika!” a kartářka “přikládat opál na přirození!”, tak neplatí, neplatí že “každý názor je stejně hodnotný” a “každý můžeme mít svou pravdu”, nebo co vás to učili na školení vzájemného respektu…
Tohle platí, když se dohadujete o tom, jestli je lepší Mozart nebo Bach, jestli jsou lepší Pink Floyd nebo Led Zeppelin, jestli kance s šípkovou, nebo se zelím…
Musíte se naučit rozlišovat mezi těmito dvěma případy. Někdy je na místě užívat si rozmanitosti názorů a různosti přístupů, a jindy se musíte rozhodnout, co je a co není správné. Že nevíte, jak na to?
Tak nastražte uši! Přijde poučení…
Máte uši nastražené? Tak si všimněte, co máte mezi nimi!
Pokud máte rozum, tak ho používejte!
(Shodou okolností je to přesně to, co jsem vám chtěl popřát do roku 2020!)
