Moc to řešíš
Tuším, že to byl Napoleon, který říkal: “Když dělá soupeř chybu, není nutné ho rušit.” Pak jsem zaslechl ještě nějaké podobné úsloví, něco jako že je rozumné nechat lidi, ať si udělají špatný úsudek o vašich motivacích a řídí se jím.
Dělám to už dlouho a velmi se tím bavím.
Víte, já to chápu. Kdybych se znal jen ze svých textů, myslel bych si, že jsem pořád naštvaný, rozčilený a že vlastně celé dny nevyjdu ze vzteku, protože mě všechno vytočí.
Erbovní věta toho všeho je “Moc to řešíš…”
Jediné oprávněné použití téhle věty je ve chvíli, kdy hledáte složitost v něčem, kde není, a nejste s to přijmout, že je jednodušší a pravdě bližší vysvětlení. Všude jinde je to jen “myslím si, že si myslíš toto…”
Což je škoda, protože slovo “řešit” je fakt dobré a samotné “řešení něčeho”, nějakého problému, je užitečná činnost. Ale ve výše popsané formě nejde o řešení ve smyslu “problém — řešení”, ale o ironickou formu, jinou variantu známého tvoje starosti na moji hlavu, tedy vlastně “to, čím se ty zabýváš, považuju za nehodné pozornosti, za pokleslé nebo dokonce za zbytečné, a rád ti poradím, co je důležitější” (ale o tom si víc řekneme jindy).
Chtěl bych vám k tomu něco říct: Mluvit o něčem neznamená “řešit to”. Když říkáte, že někdo něco “moc řeší”, je tam skryté přesvědčení, že dotyčný se tím snad trápí, že to je pro něj důležité a zásadní. Možná to je pravda, a ve spoustě případů to tak bude.
Tak se tu či onde dozvídám, že “moc řeším” Babiše, lidi v tmavém, blbé reklamy, cizí starosti, hloupou komunikaci a hlupáky vůbec, nebo cojávím hipsterské výstřelky.
Kdysi bych se tím trápil. Ne těmi věcmi, ale tím, že si o mně někdo myslí, že mě ty věci nějak osobně zasahují či že mě štvou. Snažil bych se to vysvětlovat, marně. Nakonec jsem to přijal jako fakt a jakékoli vysvětlování jsem vzdal.
Tuhle mi jedna paní povídala: “Já vím, že tě to štve…” Smál jsem se a říkal jsem: “Kdepak, neštve.” — “Ale nepovídej, vím, že štve!”
Nepopisovala moji emoci; popisovala svou představu o tom, jakou emoci asi cítím. Tu si udělala na základě své projekce: “kdybych já byla na jeho místě, tak bych teď byla naštvaná, a proto si myslím, že musí být naštvaný! A když říká, že ne, tak to znamená, že to popírá…”
Vlastně to byla taková paradoxní situace: konkrétní věc ona vnímala velmi silně jako problém, já jsem jí říkal, že mě to nezajímá a netanguje mě to, a to pro ni bylo nepředstavitelné: vždyť se mě to musí dotýkat, musí mě to nějak zasáhnout. Asi to pro ni bylo snazší a pochopitelnější, než uznat realitu: že jsem prostě ignorant, kterému je spousta věcí ukradená. A tak mi podsouvala, že mě něco štve, a přitom to ji samotnou štvalo dvakrát, jednou samo o sobě a jednou moje “popírání”.
Jediné, co mě v téhle souvislosti opravdu trochu štve, je, když mi někdo, koho znám, zcela vážně říká, jak se určitě teď cítím. Ani ne proto, že se mýlí; spíš proto, že prokazuje jakousi neúctu k mé schopnosti vyznat se ve vlastních pocitech. “Hej, ty jsi takový hňupáček, že kdybych ti neřekl, že jsi naštvaný, tak to ani nevíš…”
Prozradím vám své malé tajemství: Možná tak patnáct let pravidelně píšu něco, co by mohlo být s trochou fantazie považováno za glosování světa. Když to děláte tak často a tak dlouho jako já, brzo zjistíte, že vám rychle dojdou věci, co vás opravdu zasahují. Asi tak po deseti glosách. Je to tak, člověk prostě nemůže mít víc témat, která ho opravdu do hloubi vědomí zasahují.
Co pak? No, můžete buď přestat psát, nebo začnete svoje psaní brát míň vážně. Neříkám “nepoctivě”, ale víc jako ”práci”, než jako osobní boj proti nešvarům. Neglosujete svět proto, že by vás to, o čem píšete, opravdu trápilo; glosujete svět proto, že vás baví klást si otázky a přemýšlet nad věcmi z trošku jiných úhlů. Ale to poslední, co děláte, je, že byste to opravdu řešili a trápili se tím…
Nebo si snad myslíte, že standupoví komici se od rána do večera užírají tím, o čem večer vypráví lidem? Opravdu? A víte, že Ladislav Chudík nebyl nikdy ortoped, natož primář?
