Rozhořčení starého dědka
Říká se, že k stáru začíná být člověk naštvaný, mrzutý a začne odmítat současný svět, upínaje se k světu minulému.
Povím vám, že jsem asi začal stárnout. Začínám na sobě pozorovat naštvání a mrzutost, ale tak jako selektivně. Jen někdy. Jen za určitých okolností…
A víte kdy?
Já to zjistil. Je to vždycky, když nějaký mudroprd začne naštvaně a mrzutě kázat a svou epištolu uvede slovy “V dnešní době…” V nejrůznějších variacích, jako třeba: „V dnešní uspěchané době…“ Nebo: „V dnešní době, zaměřené na výkon…“ Nebo: „V dnešní době, kdy k sobě lidé už nemají tak blízko…”
“Dnešní doba” je podle těchto lidí děsivé období, plné úpadku morálního, ekonomického, zdravotního i společenského. Je to doba skrznaskrz špatná. Tráva je míň zelená, děti víc zlobí, na všechno je míň času, lidi k sobě mají dál, všude samá vražda a násilí a podvody, deset deka salámu skoro na talíři nevidíš…
Hele, lidi, já mám tuhle dobu rád! Takže mě nadávání a plivání na něco, co mám rád, prostě lidsky krká. Já jsem rád, když věci odsejpají, mám rád, když se věci dělají efektivně a účelně, mám rád techniku i možnost být ve spojení s celým světem, a úplně nejvíc jsem rád, že můžu jít životem s lidma, se kterýma se chci potkávat, a ne s každou starou Blažkovou a Lojzou od vedle jen proto, že zrovna bydlí ve stejné ulici!
Nebo vy snad máte dojem, že se svět mění k horšímu? Ani vědomí, že tento dojem mají lidé od počátku věků, a přitom se po většinu času svět reálně zlepšoval, s vámi nehne? Furt budete mlít tu svoji “ale ty to zlehčuješ a nechceš si přiznat, že to v dnešní době prostě JE horší!”
Část z těch stesků je zapřičiněna selektivní pamětí: člověk si prostě nepamatuje úplně všechno úplně přesně, nejčastěji zapomíná to špatné, a tak začíná mít časem dojem, že doba jeho mládí byla naprosto ideální. Tedy logicky — tráva zelenější, děti hodné, spousta času, lidi měli k sobě tak blízko, že všichni o všech všechno věděli, vrazi, násilníci a podvodníci vůbec nepáchali, holky byly hezčí, vlasy víc vlály, dětské hry byly ušlechtilé a plné fantazie, v zelených lesích malebné studánky, ne jako dneska…
Druhá část těch stesků je hnána touhou ukázat sebe sama jako lepšího člověka, pevnějšího a zásadovějšího, který rozum bral v těch starých, dobrých časech. Pro tuhle motivaci jsou klíčové rozpoznávací výrazy “to my za našich mladých let…” Zkrátka zase staré dobré jste kreténi, jen v balení jakože objektivního srovnání.
Neměli jsme mobily, měli jsme jen dva programy v televizi, … Znáte to, moroni to posílají v hromadných mailech. Já vám nevím, já si tu dobu pamatuju, a že by hry byly nějaké ušlechtilejší, to se říct nedá. Ale věřte si tomu, že vaše hraní “na indiány” bylo hodnotnější než podobné prázdné ubíjení času dnešními dětmi. (Prasklé cévky prosím odkládejte do odkladiště prasklých cévek, děkuji.)
Třetí část těch stesků tvoří obyčejné debility, vzniklé z nevědomosti. “To za nás nebylo, aby zabili stařenku pro dvacet korun!” nebo “tehdy byly potraviny zdravé a přírodní, bez chemie” nebo “tehdy nebyli nezaměstnaní ani bezdomovci”. Leda kulové. To, že se o tom nepsalo, respektive že si to nepamatujete, neznamená, že se to nedělo.
Ano, vidíte správně, generické řeči o tom, jak “za komančů bylo všechno lepší”, řadím k debilitám. Sorry, ale relativizace typu “no, sice tě nepustili na Západ, ale dneska zase na cestování nemáš peníze, tak to vyjde nastejno” nebo “sice nebyly pomeranče, ale zato v jídle nebyla chemie” si jiné označení nezaslouží. Můžeme diskutovat o jednotlivostech a o tom, že ne vše zaslouží věčné zatracení, ale vždycky bude platit, že cokoli, co bylo za komunistů dobrého, bylo zarámované všeobecným marasmem a podepřené nějakým svinstvem!
Čtvrtá část stesků na dnešní dobu je asi jediná, kterou jsem ochoten akceptovat. Člověk, který to říká, si vlastně stěžuje, že něčemu nerozumí. Nerozumí tomu, proč se něco děje, nebo proč se lidé takto chovají. To, že neřekne “helejte, já vám nerozumím” a místo toho se snaží problém racionalizovat nějakým tím zobecněním a příčinu hledat někde venku (“ta dnešní doba”), mě docela mrzí, ale jak říkám: jsem ochoten pro to mít pochopení.
Mně to problém nedělá, ale musel jsem se naučit to říct: Nerozumím spoustě věcí. Nerozumím tomu, co někteří vidí na Star Wars a Star Treku, nebo na Game of Thrones. Nerozumím hudbě Pink Floyd, neoslovuje mě a někdy mi i vadí. Nerozumím Instagramu a vůbec vizuální kultuře. Sportu nerozumím. Nerozumím tomu, co je skvělého na iPhonech nebo na Pratchettových knihách.
Jo a taky vůbec neumím hrát Scrabble a při Aktivitách nejsem schopen poznat nic ani z pantomimy, ani z kreslení. Hanba mi!
Já vím, že to slovo není přesné. Nikoli “nerozumím”, protože když něčemu nerozumím, můžu se to naučit, zjistit si princip a tak. V tomto slova smyslu tomu rozumím: chápu, proč to je sociokulturní fenomén atd., ale já sám to nedokážu prožít. Ovšem z nedostatku jiných výrazů zůstaňme u toho “neporozumění”.
Vidíte, ani to nebolelo. “Nerozumím, proč lidi dělají to či ono…” Dobrý, ne? Je mi skoro padesát, spoustě věcí rozumím a velkou spoustu se jich ještě naučím, ale jsou některé, které mě nechytly. Mám sedět a držkovat, že ta dnešní doba je plná něčeho, čemu nehovím?
Jenže na to, abyste mohli cintat pentli o tom, jak je to v dnešní době takové či onaké, na to vám nemusí být ani padesát. Stesky na dnešní dobu může jet i dvacetiletý mudrlant, který tenhle tik chytnul z médií spolu s názorem na to či ono. “V dnešní době nadnárodní kapitál dře pracující z kůže”…
Protože ve skutečnosti nejde vůbec o dobu. Jde o ty, co to říkají.
Vždycky se nejlíp moralizuje o tom, co se vás týká nejmíň. Ideálně o tom, co se týká výhradně druhých lidí. Čím je vám objekt moralizování bližší, tím hůř se moralizuje. Naprosto nemožné je moralizovat sám nad sebou. (Podobnost s čapkovským zaujímáním postoje je záměrná.)
Proto si stýskáte na “dnešní dobu”. Je dostatečně abstraktní, můžete se tvářit, že vy nejste její součástí (a když nejste součástí něčeho špatného, jste logicky dobří, ne?), a hlavně: je to bezpečné! Ona se “dnešní doba” totiž nemůže bránit.
Kdyby se dnešní doba uměla bránit, tak vám nejprve omlátí o hlavu staré noviny, fotky a dokumentární filmy, kde jsou všechny ty “neřesti dnešní doby” už dávno popsané, a pak to udělá znovu, za každé vaše odporování stylem “no tak to možná bylo, ale v dnešní době to je mnohem horší!”
Pak vám ukáže statistiky, průzkumy a tvrdá data: nemocnost, úmrtnost, dožití, kvalita života, dostupnost základních potřeb, kriminalita, uplatnění mladých, …
Pak vás vytáhne za flígr z té vaší ulity, pěkně ven, někam opodál, a donutí podívat se na dnešek z odstupu. A hned vedle postaví rok 2000. A rok 1980. A rok 1960. (Rok 1940 vynecháme, je to nefér.)
Kousek po kousku do vás bude bušit, než z vás opadá nostalgie a sentiment, pak vás vrátí zpátky a než se otočí a odejde do minulosti, tak vám řekne:
“To není dnešní doba! To jste vy!”
