Rudý hnus
Donedávna jsme podléhali klamu, že nepřítelem pro “Svět, Jak Ho Známe” (tj. pro systém, ve kterém žijeme a máme ho s výhradama rádi, rozhodně radši, než jiné systémy) jsou různí “vlastenci”, “orteláčci”, “konvičky” a “slušní lidé”, navíc podporovaní z Ruska.
Tyhle obskurní party chtějí bránit to, co si myslí, že mají a že má cenu, ačkoli se o výběru těch věcí a o způsobech obrany můžeme domnívat, že jsou bizarní, obskurní, až blbé. My si o nich myslíme, že jsou jednoduší, ale věříme, že dialogem a pozitivním příkladem překonáme nedorozumění.
Oni nás nemají rádi, protože tuší, že si o nich myslíme, že jsou hloupí… Bohužel z jejich úhlu pohledu jim taky splýváme s takovým tím davem nalevo. Ti jimi taky pohrdají, jsou velmi pro multikulturalismus a proti těm hodnotám, co si domobranci hodlají domobránit.
Jenže, moji milí…
Náš problém nejsou orteláčci, flaztenci a jiní “stopimigracaci”. Těm se jedná o to jejich. Naším problémem je dav nalevo, kterému se nejedná o to jejich, ale o to naše. Oni nechtějí bránit svoje (zatím svoje nemají), oni chtějí hlavně zničit to naše, protože to je (jak nám opakují) špatné! Tak špatné, že i když to zlepšíme, tak to bude pořád špatné, protože to je špatné od základů!
Jsou v tom mnohem efektivnější než ortelové. Ti jsou ve své vypjatosti spíš směšní, tihle jsou zaťatí a odhodlaní — však komunistické heslo “nemáme co ztratit, jen svoje okovy” jedou furt.
Chvíli jsme si možná mysleli, že když nechceme xenofobii a primitivismus, že vlastně jsme s nimi na jedné lodi. Nejsme, nebyli jsme a nebudeme: jsme třídní nepřítel, jsme “privilegovaní narozením”, cokoli uděláme, uděláme špatně, a někdo zleva nám to vždycky rád oznámí.
Nejsou hloupí, proto dokážou narušit řád mnohem efektivněji než parta domobranců. Zatímco intelektově nízkovoltážní flaztenec pořvává v autě, mává pěstí a obchází řeporyjskou pamětní desku, takže se občané, svolaní obecním rozhlasem, mohou přijít podívat na jeho vystoupení, levý aktivista, leftivista, píše do novin velmi kultivovaným stylem, obsypává to cizími slovy, cituje kapacity, anebo popřípadě velmi autoritativně říká, jak věci jsou a jak mají být (totiž tak, jak to říká) a co je špatně (my a to zřízení, co máme rádi).
Jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou elokventnost a schopnost agendasettingu.
První zbraň je výmluvnost. Levý aktivista či aktivistka vás uargumentuje, či spíš uštěká, protože zatímco vy se snažíte, abyste náhodou nebyli příliš kategoričtí, snažíte se třeba věci nahlížet z více úhlů, za každým tvrzením říkáte “za konkrétních podmínek”, “pokud je mi známo”, “nejčastěji”, “podle výzkumů” a tak dál, leftivista vám oznámí, že cokoli, co se mu z vašich argumentů nelíbí, je tím, že vy (ano, vy osobně!) jste misogyn, šovinista, xenofob, rasista nebo cokoli podobného, což tedy dokazuje, že se mýlíte. Q. E. D.
Používají takzvanou mateřskou argumentaci: “Proč to tak je? Protože jsem to řekla!” Diskusní tchořovina par excellance, proti které není racionální obrany. Například vám řekne, že jste privilegovaní. Necítíte se tak? No, ale jste, a denně využíváte svých privilegií! Je to tak, protože jsme to řekli, a řekli jsme to proto, že to tak je! A vy, protože jste v jádru nekonfliktní člověk, začnete přemýšlet nikoli o tom, z jakého titulu bere nějaká píča tu drzost vám něco takového vůbec říkat, ale defenzivně mudrujete o tom, jestli byste se neměli zbavit něčeho, co pro vás vybojovali vaši předci, protože to je vaše nezasloužené privilegium!
Co na to ale chcete říct? Správná odpověď je “však ty jsi taky privilegovaný a zajištěný spratek spořádaných rodičů ze západu, který má díky tomu nenáviděnému systému materiální zajištění i svobodu dělat a říkat cokoli, tak se netvař, že jsi sežral Gándhího prostěradlo, ty tupé koště!”
Ne, neřeknete na to nic a postavíte se do obranné pozice. Jakmile na ně zkusíte totéž, tak si vás dají jako rozcvičku v demagogii: to vy nálepkujete, hovoříte ad hominem, zkrátka vás obviní ze všeho, co dělají, a obratem se postaví do role “jémine, jémine, podívejte se, jak na mne zle a hnusně útočí”.
“Ale vždyť to je pravda,” říkáte si — a zapomínáte na to podstatné: Třídní boj a zničení kapitalismu je pro leftivistu nejvyšší cíl, a k jeho dosažení lze fašisty (to jsme v jejich slovníku my) podvést, klamat, osočit z čehokoli…
A tak vám budou do očí tvrdit, že to neříkají, nebo že jste si vykonstruoval protivníka, se kterým bojujete. Možná i meme udělají, jak bojujete se svou fikcí levičáka. Budou vám tvrdit, že nikde nikdo nechce, třeba, zrušit kapitalismus, a když vytáhnete citace, řeknou, že to není podstata toho konkrétního hnutí. Nazvou vás primitivním antikomunistou. Pak paranoikem, co všude vidí spiknutí. Budou vypadat velmi důvěryhodně, jen drobné, opravdu drobné detaily prozradí, že něco nesedí.
Navíc vždy vystartují jako první, takže vaše reakce bude vždycky slabší, pomalejší, vynucená, a i když si hozené bláto a plivnutou slinu utřete, budete vždy ti ohození a poplivaní. A pokud se jim postavíte nějak intenzivněji, mají na to osvědčené postupy difamace… Jednotlivec totiž není překážka.
Druhá zbraň, agendasetting, s tím souvisí. Abyste mohli být první, musíte být ti, kteří o věci začnou mluvit. Jakmile začínáte, tak určujete, co do tématu patří a co ne.
Metody agendasettingu jsou stále stejné: najednou se vynoří téma, zdánlivě odnikud, a celá scéna ho začne řešit. Máte pocit, že to téma rezonuje velmi silně. Stejně jako si dezinformační servery přebírají jednu zprávu navzájem, a tím ji zesilují a zvyšují její reputaci (“tohle už jsem někde zahlédl”), tak i tady se téma protočí v pěti nezávislých kulturních revue, pak se o tom mluví na workshopech v autonomních kulturních centrech, no a nakonec to dostanou mainstreamová média z několika směrů:
- Welcome pack v podobě “přeloženého článku od odbornice XYZ z americké univerzity, která hovoří o…”
- Shame pack v podobě “celý svět hovoří o …, zatímco česká (zaprděná a provinční) média mlčí!”
- FOMO pack, nejčastěji “Společnost PQ také reaguje na světové téma číslo jedna, totiž …, takže se rozhodla připojit k hnutí This Week Better People Support Our Move!” A novinář, hledající podrobnosti o Světovém Tématu, narazí jak na stříbrném podnosu na Welcome pack.
A jakmile se z takzvaného tématu číslo 1 stane opravdové téma číslo 1, má leftivista vyhráno! Díky obrovské probuzené mase, která přijala problém i řešení (a řešení je vždycky, to si všimněte, nutnost omezit nějakou svobodu, pokrok nebo pohodlí), se najednou společnost cítí provinile. (O tomhle se orteláčkům ani nesní…)
Jakmile se společnost cítí provinile, začne se trestat a kát, protože se bojí, že kdo nepůjde cestou veřejného pokání, na toho zaútočí. Všimli jste si? Veřejné přihlašování se k čemusi nebo distancování od čehosi, veřejné přísliby, sypání si popelů na hlavy, bojkoty těch, co neudělali totéž, tohle všechno… Z historie víme, že sto veřejných příslibů, přihlášení a distancování kvůli klidu nakonec vždycky skončí stejně. Žádný komunista totiž neušetřil továrníka, i kdyby buržoust rozdal svůj majetek odborářům, kolportoval Marxovy spisy a chodil dělníkům vařit!
Však jen řekni, že jsi s námi, dej to najevo, a necháme tě! Už nás jdou miliony, tak si uvědom, že když budeš proti, uvláčíme tě. Pro tebe to bude problém, protože ty nechceš být vláčen a zabývat se štěkajícím davem, ty chceš klid. Ale pro nás to je brnkačka, protože my chceme tvůj klid rušit! Tak nám přitakej, nebo se na tebe zaměříme.
Do rozkolísané společnosti se pak snadno imputují myšlenky na omezení práv, omezení svobod, změnu systému — tedy jejich slovníkem “vylepšení systému” v zájmu větší spravedlnosti pro utlačované a zmenšení rozdílů ve společnosti…
Demokracie je v dlouhodobém horizontu evolučně výhodná, ale krátkodobě je naprosto bezmocná proti cílené demagogii. Zkrátka když se někdo rozhodne využít všech demokratických možností a svobod k tomu, aby ldemokracii zrušil a nahradil třeba “vědeckou spravedlností”, podaří se mu to.
Leftivismus je reálné nebezpečí pro status quo, mnohem větší než flaztenci. Vy i já jsme, pravděpodobně, lidi, kteří nejsou konzervativní ani nechtějí zabetonovat stav, jaký je právě teď. Jenom máme, aspoň tedy já, jinou představu o vývoji: postupnými kroky, vždy důsledně vyvážené přínosy, rizika, povinnosti a svobody.
Já vím, to slovo svoboda, kdekdo si jím vytírá kušnu a posmívá se, že kdo chce svobodu, tak ve skutečnosti chce beztrestnost pro svoje řádění, ale to je jen manipulace ve snaze diskvalifikovat celou diskusi.
Kašlete na boj s národoveckou frontou. Je naprosto minoritní. Mnohem zásadnější je reálně destabilizující partyzánská fronta leftivistů.
Jeden každý z nás nemá šanci je zastavit nebo zabrzdit, navíc vám hrozí nebezpečí reálných škod, kterým se stěží brání stejným způsobem (však zkuste leftivistovi zničit kariéru). Jediné řešení je v důsledné ignoraci. Ignorujte jejich témata, jejich výzvy, nešiřte je, nediskutujte o nich, nesdílejte jejich výzvy, blokujte je…
Zcela vážně. Můžete se od hlavy po paty popsat heslama, půl dne klečet na levém koleni, půl dne na pravém, bičovat se za otrokářství, ale je to úplně jedno, protože dnes nejde o otrokářství. Nejde ani o černé, ani o bílé, ani o indiány, ale ani o ženy, ani o klima — jde o to zničit západní styl života a model demokracie. Vy jste jen pěšáci v téhle hře.
Až bude za námi ten další velký průser, ohlédneme se a uvidíme, kdo nadšeně uvěřil karlínským klukům řeči o spravedlivé společnosti, kdo pomáhal budovat nový, lepší svět, kdo podepisoval dopisy, žádající tresty pro fašistické zrádce, kdo se podílel třeba jen tím, že chodil agitovat pro vznik JZD…
A pak jim to všem odpustíme, protože jsme hrozně spravedliví kokoti!
