Wokesvětlení v sedmi střepech
Střep první
Víte, kdo je vysírač?
Sedíte s přáteli na večírku a diskutujete o všem možném, legrace jede, vtípky padají, a najednou všechno ztuhne: někdo z vás spustil vysírače! Ten do té doby seděl a bavil se, ale někdo řekl něco, co je jeho téma. V ten moment se chytí a zábava skončila. S urputností jehovisty vám začne kázat o tom, že … to je vlastně úplně jedno o čem. Každý vysírač má nějaké téma, které ho spustí, a on si pak nemůže pomoct, dokud celou zábavu všem nepokurví svou umanutostí a otravností, s jakou to téma neustále řeší.
Třeba globální oteplení, vegetariánství, spiknutí farmakolobby, škodlivost paralenu, domácí násilí, hladovějící děti, kapitalismus, cokoli. Je v pořádku o tom diskutovat s lidmi, kteří o nich diskutovat chtějí, to z vás ještě neudělá vysírače. Vysírač totiž o těchto tématech chce mluvit hlavně s lidmi, které to nezajímá.
Takže po vysíračově exposé zábava zatuhne, všichni se po sobě rozpačitě podíváte, pak se roztrousíte po místnosti a snažíte se navázat nějaký příjemný hovor o čemkoli jiném, hlavně abyste na to zapomněli, ale v tu chvíli se to stane: Dojde vysírač, naprosto ignoruje, že si povídáte s někým jiným o oblíbených počítačových hrách, třeba, a vstoupí vám bez varování do debaty:
- “Víš, jak jsme se tam bavili o sociálním systému a samoživitelkách…”
- “Ne, nebavili jsme se o tom. O tom ses bavil ty. Ostatně jako vždycky!”
- “No já to vnímám tak, že tys to nepochopil, o co v tom jde!”
- “Hele, je mi to jedno, o co jde. Je mi to naprosto jedno, nechci se tu teď o tom bavit, bavím se tu s někým jiným o něčem jiném!”
- “Ale to je to o čem mluvím! Nikdo se o tom nechce bavit, ale my se o tom musíme bavit! Když se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že nám to je jedno, že se nás to netýká, tak ten problém sám od sebe nezmizí!”
Ani vysírač sám od sebe nezmizí, když ho budete ignorovat. Ignoruje vaši ignoranci. On má totiž Vyšší Poslání: on káže! Nemůže si pomoct a dělá to. Odmítnutí ho posiluje a utvrzuje v jeho boji. V jeho světě neexistuje člověk, kterého by se jeho téma netýkalo, a proto ho tak irituje, když mu řeknete, že vám to je jedno…
Nepodceňujte nikdy energii, kterou člověk může čerpat ze svatého boje za něco, co považuje za správnou věc.
Střep druhý
Jako příslušník generace X jsem vyrůstal v době vrcholící epidemie AIDS. V socialistickém Československu to najednou otevřelo spoustu témat, a jedním z nich byla homosexualita. To, co mi z té doby utkvělo velmi hluboko v paměti, bylo přesvědčení, že mi je naprosto jedno, kdo se s kým jakým sexuálním způsobem stýká. Díky hovorům se spoluboomery vím, že to tak má velká část z nás: je nám to jedno a máloco nás pohorší. Navíc jsme dospěli v devadesátých letech, kdy nebyla nouze o různé BDSM salony, divoká prostituce kvetla a když jsem se dozvěděl od svojí známé, že právě resuscitovala nějakého ředitele, který po svázání a zbičování utrpěl menší srdeční příhodu, brvou jsem nehnul: to se může stát každému.
Se svým přístupem jsem vydržel až dodneška a hodlám v něm setrvat i nadále. Pokud to chcete popsat nějakým -ismem, tak asi “donotcareismus”. Nestarám se. Když mi kolega řekne, že sní o sexu se svázanou Japonkou na hromadě shnilých ryb, zapamatuju si to jako milou kuriozitu, ale veškerá další reakce je “a co?” Jo, je těžké mě něčím v oblasti lidských libostí opravdu šokovat nebo zhnusit.
A podobně se stavím i ke spoustě dalších věcí. Desítky genderů? A má být? Helejte, jeden kolega, odborník na počítačovou bezpečnost a elektronický nadšenec, je antropomorfní kůň. Ne, není to hra ani póza ani úchylka, prostě je kůň. Díky němu jsem přednášel o elektronice na setkání antropomorfních zvířátek z půlky Evropy. Obědval jsem u jednoho stolu s dvěma koni a liškou — a bavili jsme se o elektronice.
Ne, to není tolerance. Když něco toleruju, tak to znamená, že mi ta věc sice vadí, ale já se rozhodl proti ní nic nedělat. Můžu tolerovat řvoucí dítě v autobusu, to je tolerance. Ale nemůžu “tolerovat” něco, co mi nevadí, protože je mi to jedno. Nemůžu to ani ignorovat. Je mi to prostě jedno.
Totální vytěsnění celé věci coby objektu zvláštní péče, chcete-li. Totální přijetí, říkám já.
Střep třetí
Víte, co je mansplaining? A manterruption? A ablesplaining? A cisplaining? A SJW? A woke?
Dám příklad: takový Radek Hulán velmi rád dělal to, že se zapojoval do diskusí o počítačích, kde rád poradil, jaký vhodný typ počítače, tiskárny, procesoru si má druhý člověk pořídit. Bohužel radil naprosto hloupě. Ne snad neodborně, ale hloupě, protože předpokládal, že každý člověk má stejné potřeby jako on sám, a pokud mu dotyčný oponoval, že má potřeby jiné, označil ho za neználka, který neví, co je objektivně dobré.
Jiný příklad: různí lidé mě v minulosti i současnosti pravidelně přesvědčují o tom, že cítím něco jiného, než co říkám. “Jsi naštvaný” je nejčastější, ale občas zaznívají i větší perly, kdy si říkám: “tyjo, co těm lidem dává tohleto předpokládání mých pocitů, když jsou tak úplně mimo…” Ale ne, oni tomu fakt věří a přesvědčují mě o tom, že je to jinak, než to je.
- “Jsi naštvaný, a proto…”
- “Počkej, ale já nejsem naštvaný!”
- “Ale jsi, to jen říkáš!”
- “Hele, promiň, ale snad vím, jestli jsem nebo nejsem, a já nejsem…”
- “No tak si mysli, že nejsi, ale ve skutečnosti si to jen nechceš přiznat…”
Tak a teď si představte, že ženská něco říká chlapovi a chlap jí poučí, že to, co vnímá, je ve skutečnosti jinak. Že jí vysvětlí, jak to ženy mají. To je mansplaining. Od “man explaining”.
Když bude heterosexuál gayovi vysvětlovat, že se mu ve skutečnosti nelíbí chlapi, ale že si tím jen zakrývá… kompenzuje… něco, tak to je, tuším “straightsplaining” nebo “heterosplaining”.
A tak dále.
Nazval bych to českými slovy “neomalenost” a “pičovství” a mohli bychom jít od toho, ale nemůžeme. Máme tu totiž SJW a woke.
Woke, v překladu “probuzení”, ale přesnější české slovo je “uvědomělí” (ta asociace s uvědomělými bojovníky za socialismus je záměrná) a SJW jsou bojovníci za společenská práva (většinou jiných lidí). Terminologií sociologie to jsou “strážci kultu”, kteří reagují na případy narušení kultických dogmat, seběhnou se a provozují “shaming” a “explaining”, tj. nadávají provinilcům a píšou jim, jak jsou hnusní, jak se dopouštějí blablasplainingu, misogynie a dalších hříchů. (Zde je slovníček hříchů.)
A protože woke nejsou primárně pro někoho, ale proti někomu, je nabíledni, že všechna tahle slova dostala ideologické zabarvení “privilegovaný vysvětluje neprivilegovanému něco ze svého privilegovaného pohledu”.
Takže kdykoli muž něco říká ženě, vždycky, ale naprosto vždycky může přiběhnout nějaký woke a zařvat: “Mansplaining!” A je úplně jedno, jaký je kontext toho vysvětlování, protože woke tu není od toho, aby chápal kontexty, woke tu je od toho, aby identifikoval útlak neprivilegovaného privilegovaným.
Samozřejmě o tom, kdo je a kdo není privilegovaný, si rozhodují woke sami.
Střep čtvrtý
Woke jsou tedy ti nejprivilegovanější mezi privilegovanými, když si přivlastnili privilegium rozhodovat, co je privilegium a co není.
Zkuste jim, bolševikům nabubřelým, někdy odpovědět, že provozují “wokesplaining”. Česky použijte třeba slovo “wokesvětlení” (vyslovujte [vouksvětlení]).
Wokesplaining demaskuje pokrytectví celého toho hnutí, které hlasitě verbálně vyžaduje “respekt” ke kdečemu, ale samo v sobě nemá kouska respektu k nikomu.
Wokesplaining hezky popisuje definiční situace: Woke začne nadávat bílým za to, že si oblékli na japonský svátek kimona. “Je to neuctivé vůči japonské kultuře!”
Japonec: “Hele, mně to nepřipadá neuctivé, naopak je to milý způsob, jak naši kulturu oslavit.”
Woke: “No, ve skutečnosti jsi ignorant s vymytým mozkem, který nerozumí tomu, co jeho kultura představuje.”
Japonec: “Nepotřebuju, abys mi wokesvětloval moji kulturu!”
Jenže to je pravá podstata woke. Nejsou “pro japonskou kulturu”, jsou “proti bílým, kteří si japonskou kulturu přivlastňují, a proti Japoncům, co to nevidí!”
Transsexuální člověk, který podstupuje celý proces přeměny jen proto, aby byl konečně v souladu těla a duše a mohl provozovat to, co provozovat chce, tedy normální život v roli, která je mu komfortní, pak narazí na woke, kteří mu začnou tvrdit, že to tak není, že má být hrdý na svou odlišnost, má být hrdý na to, že se změnil a má všem říkat “Jsem muž, ale byla jsem žena” nebo “jsem žena, byla jsem muž”. A že tohle je to, co chce…
“Ale já nechci všem říkat, co jsem byl nebo byla, já chci být přijímaný v téhle nové roli…”
Pro woke je takový postoj nepřijatelný. Woke totiž nechce, aby trans člověk byl spokojený, ale aby zaútočil na nadvládu cisheterosexuálních privilegovaných. Aby povstal.
Aby povstaly lesby, aby povstali gayové. Aby povstali nebinární. Aby povstaly ženy, aby povstali nebílí, aby povstali chudí, aby všichni už konečně povstali a svrhli hnusný svět starých bílých patriarchů.
Střep pátý
Woke nikdy neútočí na pravého původce zla. Woke při boji proti domácímu násilí nikdy nejde proti samotným násilníkům; místo toho postaví slaměného panáka “násilník = muž = výraz patriarchálního šovinismu”, a tímhle panákem mlátí po hlavách úplně jiné muže. Totiž ty bílé, vzdělané, s emancipovanými ženami, nešovinistické, co se k ženám chovají stejně jako k mužům…
Vlastně útočí primárně na lidi, co jsou jim, vzdělaným městským intelektuálům, sociálně rovní. Na ně jdou s obviněními z despotismu, šovinismu, útlaku, domácího násilnictví… Jasně že s tím nepojedou někam do zapadlé vesnice v lesích, kde místní hovado, opilec a dřevorubec mlátí ženu a děti do bezvědomí! Jeho zhovadilost ale vyčtou jiným mužům. Těm, kteří jim víc vadí.
Protože proletář, byť opilec a hovado, není pro bolševika třídní nepřítel. Nejhorším třídním nepřítelem pro bolševika je ten, kdo může reálně ohrozit jejich revoluční plány. Tedy někdo, jako jsou oni sami, jen nezasažený bolševickou ideologií. Někdo, kdo by mohl být, dle nich, taky jako oni — ale nechce být!
Nejvíc jim vadíte vy — vy, co nemáte nic proti nikomu, k ženám se chováte slušně, slabým se neposmíváte, jste korektní a vůbec nikoho neutlačujete. Vy jim vadíte proto, že nebojujete! Nejste uvědomělí. Nezapadáte do schématu, že svět je plný systémového útlaku a jedině uvědomělý, který bojuje proti systému, doopravdy bojuje proti útlaku. A hlavně nezapadáte do jejich schématu cisheteropatriarchátu, který musí být revolucí vymýcen.
Ne, doopravdy jim nejde o svět bez útlaku, ale o rozbití světa, kde k útlaku docházelo…
Serete je tím, že ke svému slušnému životu nepotřebujete dělat revoluci.
Střep šestý
“Dovolit si, aby mi bylo něco úplně jedno” je skvělá schopnost a jako liberál ji oceníte. Nemusíte nikomu vysvětlovat, že “vám nevadí LGBTQ, když vás do toho nezatahují a blablabla” — vám je to totiž jedno. Nemusíte si futrovat kušnu virtue signallingem, jak jste tolerantní a jak respektujete odlišnost.
Čím víc někdo mluví o tom, jak toleruje odlišnost, tím víc ukazuje, že ji vnímá a není s ní, jak se říká, “komfortní”.
Jako opravdu svobodný člověk to nemáte zapotřebí říkat vůbec. Je vám totiž jedno, jakou biologickou podstatu cítí lidé, s nimiž se setkáváte, s nimiž pracujete a diskutujete. Důležitější pro vás je, že není nesnesitelný kretén — na rozdíl od těch, kteří v něm vidí v první řadě jeho odlišnost (eufemisticky zvanou “jedinečnost”) a potřebují ukázat, že jim nevadí, že ji respektují a že mu za to tleskají.
“Je mi to jedno” navíc neskutečně vysírá rudý sliz. Dobře rostlý bolševik, zaťatý jak proletářova pěst v kapse montérek, nesnese jednu věc ještě víc než světový kapitalismus — totiž lidi, kterým je ukradené to, co se on rozhodl použít jako svou agendu.
Miluju ten pocit, když bolšánovi řeknete, že jeho téma, se kterým vysírá, vás nezajímá. Ze začátku se vás snaží “napravit” a poučit vás. Myslí si, že vás téma nezajímá, protože o něm nevíte, a tak začne agitovat. Ovšem když mu dojde, že vy téma znáte, ale je vám to opravdu jedno, začne zuřit. Nejdřív vás obviní z toho, že jen děláte, že vám to je jedno. Pak vám vysvětlí, že předstíráním lhostejnosti problém nezmizí a pořád tu bude. Pak si ještě chvíli bude plácat játra a bude vás přesvědčovat, že si jen snažíte něco nalhávat (aniž by byť na okamžik respektoval váš názor nebo vaši odlišnost, což zároveň požaduje od vás…) No a nakonec vám bude sprostě nadávat. Třeba, hmmm, “šovinistické prase”.
Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jejich zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.
— Karel Čapek, Proč nejsem komunistou
Ceterum autem censo že na každé takové “šovinistické prase” patří odpovědět “bolševický dobytku”…
Střep sedmý
Moje matka měla v práci kolegyni, která o sobě mluvila jako o Gábině. Jednou mě překvapilo, když jsem četl její příjmení se jménem “Anna”. Byla to snad sestra? Ne, byla to tatáž paní. Jmenovala se Anna, ale představovala se jako Gábina a lidi ji jako Gábinu oslovovali. A co?
Když jednoho dne přijde kolega a řekne, že mu máme říkat Jano a oslovovat jako ženu, pokrčím rameny a řeknu “Ou kej”. Protože mně to je opravdu jedno a jsem toho názoru, že to je každého věc…
Natruc všem woke agitátorům, ať se třeba poserou a omlátí si panty o podlahu, jak se budou snažit vysvětlit, že si tady boomer plete respekt s ignorancí.
“Ale ty jen říkáš, že ti to je jedno, to znamená, že to ve skutečnosti řešíš…,” říká mi pán a lišácky se usmívá, jak mě doběhl na logice a usvědčil z — nevím z čeho, ale z něčeho špatného asi. Ve skutečnosti popsal jen svůj pocit. Vím to. Poznal jsem na vlastní kůži, jaký rozdíl je mezi křečovitým “říkám, že mi to je jedno” a osvobozujícím “je mi to jedno”. A je mi jedno, jestli to chápete nebo ne.
Dopisuju a usmívám se. Myslím si, že to mělo zaznít, a mělo to zaznít v klidu. Do textu úmyslně házím expresivní slova — nic mě nepotěší víc než reakce, kde mi bude někdo wokesvětlovat, že jsem právě teď hrozně vytočený…
Víte, mně to vlastně může být ukradené. Ale myslím si, že vám by to jedno být nemělo. Pokud nechcete zažít znovu 20. století, tak se před woke dobytkem nebudete ponižovat a nebudete se mu vlísávat do přízně. Nebudete mu ani v nejmenším přikyvovat a ustupovat. Pečlivě prosejete to, co říkají, oddělíte revoluci a svrhávání systému, a přijmete to, co je přijatelné.
Protože platí, že bolševiky můžete ignorovat, ale to neznamená, že si vás nebudou všímat. Bolševici si vás budou všímat vždycky. Tak jim ten jejich revoluční boj aspoň znepříjemněte.
