Věda podle Cecila
Drahý Cecile. Všichni vědí, že při 0 stupních Celsia mrzne voda a při 100 stupních se vaří. Na Fahrenheitově stupnici mrzne při 32 stupních a vaří se při 212. Kde se, pro všechno na světě, tahle čísla vzala? A mimochodem, má 100 stupňů Fahrenheita nějaký specifický význam? — Leslie, Montreal
Výzkumníci nelenili a prozkoumali i hroby, aby zjistili, jak to ten starý Fahrenheit myslel. Tady je tedy celý příběh tak, jak jsem jej poskládal:
Daniel Gabriel Fahrenheit (1686–1736) byl německý nástrojář, který vyrobil první rtuťový teploměr. Při hledání použitelné stupnice pro tento teploměr navštívil dánského astronoma Ole Rømera, který už měl nějakou stupnici vymyšlenou. Jak se ukázalo, šlo o případ, kdy slepý vedl slepého.
Rømer se totiž rozhodl, že v jeho stupnici bude bod varu vody rovný 60 stupňům. Má to určitou logiku, přeci jen číslo 60 mělo nějakou historii i praktické důvody (třeba 60 minut za hodinu, že?) Ale co s nulou? Nula mohla být naprosto libovolná, a tak se Rømer rozhodl, že to bude teplota nižší, než jakou kdy v Dánsku naměřil. Důvodem bylo, že Rømer ve svých záznamech o počasí neměl rád záporná čísla. Kromě bodu varu vody měl Rømer na své stupnici další výrazné body, totiž teplotu, při níž voda mrzne, což bylo 7,5 stupňů, a teplotu lidského těla 22,5 stupňů.
D. G., nekomplikovaný člověk, si bůhvíproč myslel, že tento trhlý systém je vrcholem elegance. Přesto udělal jednu praktickou změnu: aby se vyhnul zlomkům, vynásobil celou Rømerovu stupnici čtyřmi, takže mu voda mrzla při 30 stupních a lidské tělo mělo teplotu 90 stupňů. Potom, z nějakého důvodu, které asi nikdo nikdy nepochopí, vynásobil všechno šestnácti patnáctinama, takže voda mrzla při 32 stupních a lidské tělo mělo 96 stupňů. Bod varu vody mu byl v tuhle chvíli úplně ukradený.
Brzy byl Fahrenheit připraven ukázat svůj výtvor tehdejší první lize přírodních věd, totiž londýnské Královské společnosti. Ale došlo mu, že bude divné, když se bude nula jen tak houpat na konci stupnice, abych tak řekl. Tak splácal vysvětlení, že nula je teplota směsi ledu, vody a chloridu amonného.
V jednu chvíli došlo Fahrenheitovi, že teplota varu vody se ocitla na 212 stupních. Rozhodl se, že toto bude druhý referenční bod jeho stupnice, místo teploty těla. Ta se postupným zpřesňováním měření dostala na hodnotu 98,6 stupňů.
Stručně řečeno: Na Fahrenheitově stupnici neznamená 100 vůbec nic; něco znamenalo 96, ale teď už ne, no a 0 je prostě větší zima, než kdy změřili v Dánsku. Brilantní!
Abychom však nenadávali jen Fahrenheitovi, podívejme se na Celsia, který vyvinul známou stupnici se sto díly mezi varem a mrznutím vody.
Všichni se shodují, že jeho stupnice dává větší smysl, než ta Fahrenheitova. Problém je, že Celsiova stupnice měla hodnotu 100 pro bod mrazu a 0 pro bod varu vody. Jinými slovy — byla vzhůru nohama. (Do dnešní podoby ji otočili až po Celsiově smrti.) Což nás vede k otázce: na čem tihle chlápci od teploměrů jeli? Není to z nadměrného vdechování rtuťových par?
Dobrá, říkáte, to bylo zajímavé, ale to, co je OPRAVDU podstatné je znát nějakou teplotní zajímavost, která z vás udělá hvězdu každého večírku. Tady je, nastražte uši: Při jaké teplotě naměříte na Celsiově stupnici i na Fahrenheitově stejnou hodnotu? Nevěříte, s jakým znovunalezeným respektem na vás budou lidé hledět, když jim řeknete správnou odpověď: mínus 40.
Právě jste si přečetli volný překlad článku z webu Straight Dope. Narazil jsem na něj náhodou v hotelu kdesi uprostřed Utahu, když jsme při dovolené zkoumali, jestli ten prazvláštní systém amerických teplot má nějakou logiku. Přiznám se, že toto vysvětlení mi přišlo mnohem čtivější, než to oficiální wikipedické.
Důvod, proč jsem si jej odložil na později, a dokonce jsem jej drze přeložil, je prozaický: chci na něm ilustrovat, že i fakta mohou být podána čtivě a svižně. Ne že bychom to v češtině neuměli; vycházely spousty populárně-odborných knih, ale nějak mi připadá, a tím se vracím k něčemu, co se táhne mnoha mými příspěvky jak pověstná červená nit, že jsme trochu pozapomněli… Možná se jen setkávám se zvláštními lidmi (nepopírám, možné to je), ale mám dojem, že většinové přesvědčení zní, že poutavé, nebo dokonce zábavné, je v rozporu se seriózností, vědou či fakty.
Nemyslím si, že tam je rozpor. Jsem přesvědčen, že to jde, že dokonce máme i na co navazovat. Jediný problém je ta mramorová póza a vofrňování nad čímkoli poutavým, protože to máte automaticky za pokleslé.
