Vítězí úmor
Jak to psal Magor: “K třicátému výročí / strčím… ehm…” No, nic. To šlo o výročí konce války.
Co k dvaasedmdesátému výročí bolševického převzetí vlády?! To už tam jsme asi celí, nebo jak?
Jedno by mělo zaznít jasně: komunisti byli kurvy, svině a vrazi. Zůstali kurvy a svině, budou kurvy a svině, i když budou v jiné straně.
Je dobré si to připomínat. Je dobré připomenout jeden každý lidský život, který komunista zlikvidoval proto, že mu ten člověk nezapadal do světonázoru — byť třeba jen tím, že se narodil v “nevhodné” rodině, měl “nevhodné” zkušenosti, “nevhodnou” povahu nebo “nevhodné” povolání.
Že udělali taky spoustu dobrého? No jak se to vezme… Část toho dobrého byla a je pokrytá krví, a když ne krví, tak aspoň nespravedlností. Část toho dobrého je při bližším pohledu jen z nouze ctnost…
Znáte ty kecy, ne? “Národ četl knihy!” — jo, protože neměl co jiného na práci. “Národ tvořil a kutil!” — jo, protože si nemohl koupit leckdy elementární věci. “Lidi měli k sobě blíž!” — protože jim nic jiného nezbývalo. Plus samozřejmě “když se sešli tři, jeden z nich je hned zítra udal!”
“Lékařská péče byla pro každého, a zadarmo” — na úplatky jste zapomněli, a na nedostatek elementárních zdravotních potřeb taky? Lékařská péče nebyla zdarma, byla placená, jen jste nemuseli vytáhnout peněženku — on už si to z ní bolševik vytáhl předtím. To, že lékaři dělali leckdy neskutečné věci, bylo spíš navzdory socialismu…
Jenže víte, kde je problém s dnešním výročím? Že si to připomínáme my — tedy já a vy. Vy to víte, já to vím, naši známí to vědí, ale tohle je ta naše půlka národa.
Té druhé půlce to je jedno. Úplně a naprosto. Paralelu nevidí, nevěří v ni, nezajímá ji, a když se zeptáte, tak se dozvíte, že “bůhví jak to bylo”, že “tenhle režim má taky spoustu lidí na svědomí, ale to nikdo neřekne, protože se to nehodí” a že “teď se holt mluví o obětech komunismu, protože je jiný režim”. Tihle lidé nikdy nepochopí, oč jde té naší půlce. Že nejsme proti Babišovi proto, že “Babiš zatočí se zlodějema” — nezatočí, samozřejmě že ne. Že nejsme proti Zemanovi proto, že Drahoš prohrál — bože, to je úplně jedno, jestli Drahoš nebo Losna… Že nám vadí útok na veřejnoprávní média za to, že kladou nepříjemné otázky. Nevidí problém v tom, že prezident vystoupí na sjezdu komunistů — vždyť jsou v parlamentu, tak co?!
Smiřte se s tím. Ti lidé to nevnímají jako my, nevidí v tom problém, a po pravdě spousta z nich má radost z čehokoli, co tu “naši stranu” popíchne k veřejnému vystupování a prohlášením. Ty jim jsou stejně jedno — nebo si myslíte, že kdokoli z nich poslouchal třeba Krausův “betlém” nebo “chvilkařské” demonstrace a vnímal, co ti lidé tam říkají? Jo? Tak — budíček! Kdepak, jen je potěšilo, že něco nasralo “sluníčkáře a dobrosery”, a prohloubilo to jejich znechucení jedním každým účastníkem.
Ti lidé budou žít úplně jinými věcmi než vy. Poslouchejte je — a nesmějte se jim. Oni žijí ve strachu, v nenávisti a v potlačení. Mají dojem, že ti druzí — vy a já — jejich problémy bagatelizují a mají je za pitomce. Jsou jak Indiáni, co se bojí fotoaparátu: stokrát se jim můžete smát, že fotoaparát duši nekrade, ale co to pomůže? Myslíte si, že tomu přestanou věřit?
A nechte si kecy o tom, že se nemá společnost dělit a škatulkovat — už je dávno rozděleno, se s tím smiřte a přijměte to jako výchozí bod pro další vaše počínání. Protože jestli to dopadne špatně, tak jen vinou toho, že si my budeme sami sobě lhát a říkat, že jde jen o nějaké nedorozumění, které se dá “těm druhým” rozumně vysvětlit…
Naprostý vrchol sebeklamu pak je tvrdit, že společnost není rozdělená, případně že ji dělí ti, co nálepkují. Pokud to říkáte, žijete ve lži: stojíte u hovna, cítíte ho, šťoucháte do něj klacíkem a říkáte si “ne, to bude asi jíl… Nebo tmel…” Věřte si tomu, tvařte se že není, proklejte toho, kdo o hovně mluví, ale až do toho šlápnete, bude výsledek naprosto stejný, jako kdybyste si to přiznali.
Recept na nápravu, samozřejmě, nemám. Jen mi cosi říká, že to nebude jednoduché, nepadne to shůry a bude to vyžadovat spoustu času a práce. Není to tak, že někdo přijde a řekne: “Musíte založit neziskovku, vydat další prohlášení, udělat kampaň a objíždět vesnice, a tím to bude vyřešené.” A kupodivu ani “rozdáte svůj majetek ostatním a všichni budou mít stejně” nepomůže. Ani když se budete veřejně bičovat za to, že jste vzdělaní nebo majetní (nebo obojí, vy hajzlové!)
Připadá mi, že hledáme smíření s někým, kdo se cítí ukřivděný a na nějaké co jsme si, to jsme si kašle. Zezadu ho postrkuje vyvítekdo, živí v něm resentimenty o “době, kdy všechno bylo skvělé a oni silní”, vydatně jim pomáhá angažovaná fronta, která zdatně reje do zlého kapitalismu, Západu a všeho toho, z čeho vzešla a z čeho těží…
Tohle napravit, to je jako kdyby náhodná parta lidí spravovala orloj. Bez plánů — a poslepu.
K dvaasedmdesátému výročí, Magore, budu držet palce, ať se dějiny nezopakují znovu jako fraška. I ta by byla dost hnusná…
Zaděláno už je. Zaseto, pohnojeno i pokropeno. Sklizeň přijde brzy.
PS: Jako bonus odemykám text Petra Honzejka o vztahu ke státu.
