Vstanou noví bojovníci
Žárlivost je nejméně účinný způsob boje proti konkurenci, psal Miroslav Plzák. Fakt, na rozdíl od toho hlodu se zatloukáním tohle opravdu napsal. Líbí se mi lakoničnost vyjádření skutečnosti, že člověk dělá něco, čemu věnuje tolik mentální energie a pozornosti, a výsledek je — nic!
Žárlení je specifický druh jiné oblíbené neefektivní činnosti, totiž užírání se. Užírat se něčím, to už ze samotného popisu cítíte tu naprostou zbytečnost. Jste zároveň tím, kdo je užírán, i tím, kdo žere. Uroboros.
Užírat se můžete nejen žárlením, ale třeba i závistí. Kdybych chtěl parafrázovat, tak napíšu, že závist je nejméně účinný způsob boje s cizím úspěchem.
Obě věci spojuje takový nimbus jakéhosi spravedlivého boje. Máte pocit, že se užíráte ne kvůli naprosté píčovině, ale kvůli zásadní věci, obecné pravdě a objektivní křivdě, která se vám děje. Kdykoli můžete náhodným posluchačům vašeho sebeužírání položit otázku: “A je snad správné, aby mě podváděl/a? Je snad spravedlivé, aby někdo měl všechno a někdo jiný, stejně schopný, měl míň?” Anebo třeba “To není v pořádku, že má vlak zpoždění a já nedostanu žádnou kompenzaci! teda dostanu, ale musím si o ni říct! Ale to není správné! To by měli oni sami od sebe…”
Tak určitě — obecně vzato by nevěra být neměla a všem by mělo být měřeno stejným metrem. Což jsou odpovědi, které užírající se očekává, a které mu potvrdí to, že jeho sebeužírání je správné, oprávněné a že má vlastně pravdu! Užírej se dál, kámo! Kdo z nás má gule takovému člověku na jeho hudrání říct “no, víš, jsi líný lempl, tak je naprosto spravedlivé, že TY nemáš to co ostatní, a navíc jsi tupoň, co si nemeje nohy a je zábavnej jak setkání vředařů u Zdi nářků, tak se nediv, že si ta tvoje hledá povyražení jinde…”? Co? Tak vidíte! Ale v obecné rovině je to vlastně v pořádku…
Naprostý vrchol prachpitomého sebeužírání ale představuje ukřivděné stěžování si na to, jak vobyčejnej člověk nemá nikde zastání, jak se proti němu všichni spikli a jak sám musí proti všem a všemu bojovat, doprovázené vymýšlením a realizací těch nejméně efektivních způsobů řešení problému. Ideálně takových, kde se vynaloží spousta energie a zahrnuje to několikeré vlámání do dveří…
Fakt!
Nepřestává mě udivovat, kolik času a sil je vyplýtváno na vymýšlení a realizaci naprosto, ale naprosto neefektivních, zato komplikovaných a náročných způsobů, jak se domoci svých práv. Způsobů, které kombinují naprosto nulové povědomí o fungování světa, totální dezorientaci, právní kutilství level říkala to Máňa a odhodlání padnout na barikádě ve spravedlivém boji.
Leckdy jde o důmyslné a rafinované plány, hodné šachového velmistra: potáhnu věží, on bude muset pokrýt hrozbu dámě, jezdcem vezmu támhletoho střelce, on uhne králem a já dávám ve čtvrtém tahu mat! Jenže jak začne potahovat, tak ho překvapí obrovská rána z boku: nehrály se šachy, ale kuželky, a on byl ta uprostřed!
Třeba moje matka vždycky měla obzvláštní talent na vymýšlení podobných postupů. V situaci, kdy je naprosto každému jasné, že řešení je, dejme tomu, zvednout telefon, zavolat na úřad, třemi větami zjistit, co se děje, a domluvit postup, ona vymýšlí… No, třeba že nikam volat nebude, že místo toho pojede za Olinou, která dělala na pracáku, a té řekne něco, jako že to nějak zaonačí, a ona jí na to řekne, že musí podepsat formulář FK-3, ale ten ona podepisovat nechce, tak podepíše FK-6, ten si nechá ověřit na poště, kde dělá Míla, té řekne, aby dala razítko do té horní půlky, tu spodní pak odtrhne, takže to bude vlastně jako FK-3, no to jsem to vymyslela, dobrý, nééé?
Věc, která by zabrala přesně deset minut, tak trvá několik dní, využívá rozsáhlou síť známých, spoléhá se na benevolenci toho a spolupráci onoho a výsledkem je dobrý pocit z toho, že to vymyslela po svém a poradila si. Co na tom, že to nefunguje a že na poslední štaci stejně udělá to, co se mělo udělat na začátku a bylo by to hotové…
Ale ono je takových víc. Další paní popisuje, jak dva měsíce řeší banalitu, kterou mohla vyřešit tím, že by si sedla, sepsala jasně formulovanou žádost a odeslala ji místně příslušným orgánům. Ne, to ona udělá asi deset různých podružných věcí a doufá, že si odpovědný činitel všimne, uvědomí, chytí se za nos (!) a bude konat. Mezitím přemýšlí, jaká je psychologická motivace onoho činitele, proč to nechce udělat (“třeba proto, žes mu to neřekla jako žádost?!”), přichází na to, že dotyčný je emocionálně labilní, vymýšlí, jak mu to co nejvíc nandat, a jestli vám ve výčtu chybí astrolog, který poradí, že dotyčný je typický Rak a bude potřeba na něj jít přes konzervativní hodnoty, tak nebojte, i ten tam byl. Ale hlavně se nad vším tím klene očekávání, že jednou všichni řeknou “celá léta jsme ti křivdili a teď jsme prohlédli, odpusť nám to, vše napravíme!”
Bývaly doby, kdy mě to upřímně rozčilovalo. Jak stárnu, tak se ale posouvám do polohy “kroutím hlavou a usmívám se”. Většinou to dotyčného či dotyčnou rozzuří a “vmete mi” pár slov o tom, co si myslím, jak se chovám (“povýšeně”, samozřejmě) a co si on či ona myslí o tom, co si myslím já.
Je mi to samozřejmě naprosto jedno (povýšený, já to říkal!), protože s lidmi, nastavenými na boj, nemá smysl zapřádat vážný hovor na téma “hele, není třeba bojovat, stačí udělat tohle a tohle a pak se stane toto…”
Jim se to nestane, oni mají pocit, že z nějakého důvodu nestačí říct “podej mi prosím slánku”, ale je potřeba velmi nasraně, ideálně i s křikem, si prosadit svoje právo na sůl, jestli mi teda jako rozumíte…
Zkrátka: s lidmi, kteří se rozhodli bojovat, je marné cokoli racionálně řešit. Bude vás to stát jen spoustu energie, naprosto zbytečně vyplýtvané. Oni budou bojovat, protože chtějí bojovat. Můžete zkusit, jestli nebojují jen z nevědomosti či strachu, ale když zjistíte, že bojovat chtějí, tak je nechte, ať si svůj boj bojují sami, bez vás…
